Tvůj dopis mě utvrdil v tom, že jako filozofka amatérka znáš už o životě snad všechno. Bojuješ proti svým slabostem a nedokonalostem, ač už skoro žádné nemáš. Se stejnou odpovědností pojednáváš i své neduhy. Měla bys ale, dle mého soudu, brát život víc takzvaně levou zadní. To, že na tom nejsme všichni zdravotně nejlíp prostě patří k našemu věku. Většinu chorob mají lidi ve stáří. A tak je dobré na ně trochu kašlat, k doktorům raději moc nechodit a brát to tak, jak říká můj bratr lékař, že choroby přicházejí a odcházejí. No a já k tomu dodávám, že když choroby neodejdou, tak odejdeme my. No a co? Jednou tam musíme. Pořád naivně a zbaběle tu konečnost vytěsňujeme a přitom je to jediná jistota, která nám zbývá! Bylo to tady na tom světě pěkný, užili jsme si, potrápili se i poradovali, ale nebyla to zase až taková sláva, aby nebylo možný se těšit i na to, až to všechno skončí. A do té doby bychom se měli pokoušet radovat z toho mála, co nám zbylo. Člověk většinou paradoxně zjistí, že toho mála je až překvapivě hodně!

V seznamu mých neduhů je teď hitem krční páteř a zažívání - obé jsem si celý život huntoval a tak není divu. No a v čekárně mám ty ostatní, které se zatím nehlásí o pozornost tak hlasitě. Snažím se je všechny ignorovat a způsobem života trochu umenšovat. Hlavně jim člověk nesmí věnovat všechen čas! Léčím se abych žil, nežiju abych se léčil. Často mi připadá, že mnozí z nás chtějí mít, až budou ležet v rakvi, všechny součástky v pořádku. Ta naše generace poctiváků bere všechno příliš odpovědně, co řeknou doktoři tak děláme, bereme hrsti prášků až nám z nich bývá blivno, posedáváme hodiny v ordinacích a většinu času našich rozhovorů s vrstevníky jsou naše neduhy. Už dávno jsem navrhoval, abychom si z časově úsporných důvodů vzájemně říkali jen čísla diagnóz.

Jen malou útěchou nám asi bude zjištění, že dnešní mladí mívají choroby, které jsme my poznávali až po padesátce. Heslem dne pro nás chátrající (byť někdy až překvapivě čiperné) staříky budiž: Nic to nechce, než brát to lehce! A přesvědčovat sám sebe statečně a trpělivě, že smrt, která přijde, je happyend naší životní pouti. Je potřeba se s ní, zubatou, smiřovat, ba kamarádit! A pak ji budeme moct očekávat v pohodě, jak se dnes módně říká.

Souhlasím s Tebou: pan Voleník byl úžasný člověk. Pokud míváme někdy roupy a jsme nespokojení stromečkové, tak bychom si na něj měli vzpomenout, aby nás hanba trochu profackovala. Pokud bych nějakému politikovi postavil pomník, tak by to byl on.

Měj se pěkně, hlavu vzhůru a carpe diem!

Tvůj