Když se o někom řekne, že je osobnost, myslí se tím obvykle umělec, politik, věhlasný lékař, sportovec. Zkrátka někdo obecněji známý. Tedy člověk, jemuž je věnována mediální pozornost.

Takové zúžené používání výrazu OSOBNOST není spravedlivé vůči lidem, kteří jsou také osobnostmi se vším všudy, jenže v profesích méně atraktivních a méně na očích. Osobností může být i lékárník, kominík, učitel, knihovník - a vůbec každý, kdo je vyhraněný a svým způsobem jedinečný.

Proto mě potěšilo, když v regionálním starohradském časopise jsem v článečku o tamním dlouholetém zedníkovi panu Janu Jouklovi četl formulaci, že "byl opravdovou osobností".

Před třemi desetiletími jsem měl možnost se s ním krátce setkat. Zajel jsem tehdy do Starých Hradů u Libáně, abych napsal reportáž o tom, jak tamní pan učitel Vladimír Holman s několika nadšenci (včetně zedníka pana Joukla) začal zachraňovat zchátralý zámecký objekt. Ten byl už po nějaký čas určen k demolici. Místní JZD tu skladovalo obilí, ale ani k tomuto účelu už nebyl zdevastovaný zámek dobrý. Proto měl vyletět do povětří. Čekalo se už jen na potřebných šedesát tisíc korun k nákupu dynamitu.

Osvícený pan Vladimír Holman, učitel kreslení a také malíř, dokázal shromáždit skupinku místních lidí se vztahem k historii a společně se pokusili o záchranu objektu. Od té doby uplynula spousta času. Panu Jouklovi by letos bylo už sto let. Právě u příležitosti tohoto jubilea o něm bylo ve 2. čísle Listů starohradské kroniky napsáno:

"Dovedl si bez problémů poradit i s těmi nejsložitějšími úkoly, jako byla třeba oprava renesančních komínů. Patnáct let života věnoval obnově Starých Hradů a podle jeho příchodů se každý den daly řídit hodinky. Pracoval za minimální odměnu, věčně usměvavý, i když se dokázal taky rozzlobit. Mnoho času věnoval i starohradskému kostelíčku a zvonění."

A teď přijde ta věta, jejíž začátek jsem už předznamenal:

"BYL OPRAVDOVOU OSOBNOSTÍ - a není divu, že hold mu ve svém díle vzdali i básník Jiří M. Palát, spisovatelka Marie Kubátová a mnoho novinářů."

Protože jsem svého času byl jedním z publicistů píšících o chvályhodné rekonstrukci zámku i o podílu pana Joukla na ní, jsem rád, že na tohoto muže ve Starých Hradech dodnes nezapomněli. A nejen na stránkách Listů starohradské kroniky. Žije i v srdci tamních pamětníků. Přesvědčilo mě o tom několik dopisů, které jsem obdržel po letním odvysílání nedělního Dobrého jitra, ve kterém jsem hovořil o vzkříšených Starých Hradech a o lidech, kteří se o záchranu zámku zasloužili.

Mezi posluchačskými listy mě zvláště zaujal list od paní Marie Hoferikové-Keblové ze Sobotky. Ta poslouchala zmíněné vysílání shodou okolností právě ve chvíli, kdy snídala na lavici pod oknem chalupy ve Starých Hradech. Přímo proti zámku. Napsala mi: "Když jsem slova o zachráncích zámku slyšela, dívala jsem se na něj a před očima mi proběhl film mého dětství. Vychoval mě děda s babičkou, která byla lidovou básnířkou a je i autorkou veršů o Starých Hradech. V její básničce je vysloveno i přání, že "bylo by věru třeba / nalézti nějaké dukáty / aby se těm Starým Hradům / opravit mohly kabáty". Když tu básničku psala, nemohla tušit, že po letech se o nový kabát Starých Hradů zaslouží - spolu s dalšími - i její synovec Vladimír Holman."

Zámek Staré Hrady má své počátky v polovině 14. století. Tehdy tu byl postaven hrad Stará, proměněný pak v 16. století do podoby renesančního zámku. V jeho prostorách pak byl zřízen pivovar, a za nějaký čas pro změnu mlékárna. Pravda, pivo a mléko jsou nápoje dosti protikladné, ale taková už bývá česká historie. O pozdějším skladišti JZD jsem se už zmiňoval, ale to je už minulost. Déle než čtvrt století už patří zámek ke chloubám Libáně.

Nachází se v něm Muzeum Libáňska a taky prostory sloužící literárnímu archivu Památníku národního písemnictví. Jsou tu uloženy jak fondy osobní (například Jaroslav Vrchlického a Vítězslava Nezvala), tak i nakladatelské a také fondy literárních a kulturních spolků.

Zdejší pracoviště vede PhDr. Eva Bílková, která patří k pamětníkům dobrovolnické záchrany zámku. Poprvé do jeho prostor vstoupila jako mladičká brigádnice k mytí oken. To ještě nemohla tušit, že tu vedle profesního naplnění najde i manžela - archiváře Karola Bílka. Nedávno se mi svěřil, že i v době podnikatelské u nás ještě nevymřel zájem o archivnictví, aspoň ne u jeho potomků:

"Naše Evelína končí 4. ročník archivnictví na FF UK a chodí taky s klukem archivářem. Honza vede archiv Masarykova ústavu AV ČR, Jitule odmaturovala a je přijatá na pedagogickou UK - na historii."

Patří-li označení OSOBNOST ke jménu zedníka Jana Joukla, patří určitě i Karolu Bílkovi, jeho ženě a samozřejmě i iniciátorovi celé záchrany Starých Hradů - panu učiteli Vladimíru Holmanovi. A jistě i leckomu dalšímu kolem pozoruhodné rekonstrukce.

Zachráněný zámek na jižním okraji Českého ráje není tak známý jako některé jiné, ale přesto si sem najde cestu nejeden návštěvník. Letos tomu tak bylo zvláště na přelomu července a srpna, kdy tu proběhl už 4. ročník hudebně literárního festivalu se Štěpánem Rakem, Alfrédem Strejčkem a Jitkou Molavcovou. V tu dobu se tu odehrávaly i noční prohlídky zámku, které byly speciálně věnované letošnímu 100. výročí prvního vydání Erbenovy Kytice.