Drážky gramofonových desek zaznamenaly v roce 1933 populární písničky z asi třinácti nových českých filmů premiérově uvedených na plátna kin. Celkem byly onoho roku vyrobeny necelé tří desítek celovečerních hraných filmů české produkce - tedy v zásadě stejný počet, jako v předchozím roce. I když na českou ekonomiku dopadly v roce 1933 plně důsledky celosvětové hospodářské krize, na společenském životě jakoby se tato skutečnost příliš neprojevovala. Lidé dál navštěvovali zábavní podniky a chodili do kin na filmy, jejichž náměty byly často velice vzdálené tvrdé realitě - stále ještě převládaly milostné romance a nenáročné veselohry odehrávající se mezi příslušníky vyšších společenských tříd. Na své si ale v několika případech přišli i náročnější diváci - tak například hned první filmovou premiéru roku 1933 obstaral film Extase, který se trvale zapsal do historie nejen české, ale i světové kinematografie.

Režisér Gustav Machatý pracoval na realizaci svého scénáře filmu s pracovním názvem Chtíč, původně koncipovaného jako němý film, již od roku 1930. Dokončil ho v roce 1932 sice již jako zvukový, avšak s minimem dialogů. Herecké obsazení bylo mezinárodní, takže pro české publikum museli hlasy hlavních postav dabovat čeští herci (mimo jiné Jiřina Štěpničková a Ladislav Boháč). Životní příběh představitelky hlavní role Hedy Kieslerové a její pozdější kariéra v Hollywoodu jsou filmovým fanouškům jistě známé, proto jen dodejme, že v roce 1934, kdy byla Extase přihlášena do soutěže na filmovém festivalu v Benátkách, neúspěšně intervenoval tehdejší manžel Kieslerové - bohatý rakouský průmyslník - u samotného Benita Mussoliniho, aby dosáhl zákazu promítání filmu kvůli několika záběrům, na nichž byla jeho manželka v rouše Evině.

Film Extase byl natočen v české i německé jazykové mutaci (v Německu se promítal pod názvem Simfonie der Liebe) a v česko-francouzské koprodukci vznikla i jeho francouzská verze. Dobová kritika k tomuto filmu zaujala postoj jak negativní, tak pozitivní. Ještě v osmdesátých letech minulého století ovšem byl obsah Extase v tehdejším československém tisku označován za "typický produkt dekadentního individualismu." V této filmové básni sice nezazněly žádné písničky, ale do našeho seriálu se slavná Extase dostala proto, že na některé motivy scénické hudby autora G. Becceho natočil orchestr R. A. Dvorského na gramodesky značky Ultraphon slowfox Extase.

V únoru si odbyl premiéru detektivní příběh režiséra Miroslava Cikána Záhada modrého pokoje, což byla česká verze stejnojmenného německého filmu z roku 1932. Hlavní ženskou roli v tomto filmu hrála Jiřina Šejbalová, která také nazpívala na gramodesky značky Ultraphon za doprovodu orchestru R. A. Dvorského a jeho Melody Boys jedinou písničku, která v této filmové detektivce zazněla - tango H. Lettona na slova K. Hašlera (film vznikl podle jeho scénáře) s názvem Po tobě toužím.

V produkci firmy Wolframfilm byla natočená filmová fraška Tisíc za jednu noc, která přišla do kin také v únoru roku 1933 (současně natáčená německá verze měla berlínskou premiéru dokonce o měsíc dříve). Za předlohu posloužila dvojici scénáristů Karlu Tobisovi a Rudovi Juristovi - též známým a plodným textařům populárních šlágrů - německá divadelní hra Špunt. Zápletka této filmové veselohry je rozehrávána na pozadí elegantního prostředí velkého hotelu v Mariánských Lázních a je založená na záměnách osob a předstíraných i skutečných milostných romancích a nevěrách, z nichž se nakonec pan továrník, obávající se prozrazení, vyplatí právě onou tisícikorunou zmíněnou v názvu filmu.

Do jednotlivých rolí této veselohry bylo obsazeno mnoho populárních zpěváků a zpěvaček - Marie Grossová, Olga Augustová, Karel Faltys, Jiří Sedláček, Béda Bozděch či Arno Velecký. Z dalších v tomto filmu vystupujících zpěváků a komiků, kteří ve své době nahrávali na gramodesky, jmenujme ještě Adu Karlovského (někdejšího divadelního partnera Mařenky Zieglerové), tenoristu Josefa Sládka či komika Josefa Waltnera, populárního již v dobách c. a k. Rakouska.

Dva hlavní šlágry pro film Tisíc za jednu noc složili Josef Kumok a Otto Stránský - jejich slowfox Maličká, chceš být moje holčička a tango Kdybych nebyl chudý otextovala opět dvojice Tobis + Jurist a obě tyto písničky zazněly z plátna v podání oblíbeného operetního tenoristy a divadelního a filmového milovníka Arno Veleckého. Obě melodie vyšly též na gramodeskách německého koncernu Crystalate: tango Kdybych nebyl chudý vydala tato gramofonová firma na své laciné etiketě Wuba v podání Františka Vintery (gramodesky měly průměr 18 cm a prodávaly se za pouhých 9,90 Kč) a písničku Maličká, chceš být moje holčička nazpíval na etiketu Kristall za doprovodu anonymního orchestru a pod pseudonymem Josef Skála tenorista Zoltán Emery. Pro německý trh tuto melodii natočil jako atraktivní orchestrálku pod názvem Kleine Frau, warum bist du nicht meine Frau na gramodesky značky Odeon německý taneční orchestr Bély Dajose.

Řada písniček sice zazněla ještě ve filmech Strýček z Ameriky a Štvaní lidé, které byly také uvedené do kin v únoru a březnu roku 1933, gramodesky ale zaznamenaly už jen melodie z filmové komedie Okénko natočené režisérem Vl. Slavínským podle stejnojmenné divadelní hry Olgy Scheinpflugové. Hudbu k tomuto úspěšnému filmu s Hugo Haasem v hlavní roli složil J. Kumok a tři písničky, které zde zazněly, otextoval velice sugestivně Saša Razov. Tesklivý waltz s názvem Serenáda touhy (Všude je pusto, všude je chlad, všechno je vůkol cizí, nemá mne žádný rád. Chladné jsou stěny, chladný je byt, když tě nepřijde nikdo k dveřím pozdravit. Vám, jen vám, svou lásku dám, vám, o níž tak dlouho sním...) zpíval na plátně a na gramodesce značky Ultraphon Hugo Haas a v další verzi vyšel ještě v podání Tino Muffa na etiketě Odeon. Arno Velecký, který ve filmu přednesl tango Marjo (...kouzelný démone, ó, Marjo, kolik už nocí nespím, přeludem vaším zpit. Vy ženo pyšná, Marjo, vy sladký démone, ó, Marjo, mé srdce po vás tak pláče, že nelze mi je utišit...) nazpíval tuto melodii také pro Ultraphon. Jeho nahrávka však byla označená za nepovedenou - dlužno říci, že zcela oprávněně - a vyšla nakonec pouze na etiketě Artona (což byla vedlejší laciná značka této gramofonové firmy). V další verzi vyšlo tango Marjo ještě například na gramodeskách značky Dixi v podání zpěváka s pseudonymem Niki Němec. (Volbu jeho pseudonymu inspirovala nejspíš skutečnost, že tento neznámý tenorista byl - alespoň soudě dle jeho přízvuku - německé národnosti.)

Na značce Odeon vyšla ještě třetí melodie z filmu "Okénko", a to foxtrot Přijď, mé štěstí. Za doprovodu orchestru Bély Dajose ho poněkud udýchaně nazpíval Tino Muff, uvedený na etiketě této gramodesky pod exoticky znějícím pseudonymem Joe Grey.

O písničkách z dalších českých filmů roku 1933 si budeme povídat v dalším pokračování našeho seriálu za čtyři týdny.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz