Scenárista Charlie Kaufman se prosadil fantaskní, pseudoživotopisnou historkou V kůži Johna Malkoviche, jejímž natáčením ostatně příběh jeho nového filmu Adaptace (opět režírovaného Spikem Jonzem) začíná. Od prvních okamžiků se nastoluje příznačný rys Kaufmanových prací: prolínání autentických dějů s věrohodně vyhlížející mystifikací, zde zosobněnou už v postavě smyšleného Charlieho bratra Donalda.

Adaptace zdařile vniká do duševního rozpoložení umělcova, zmítaného tvůrčí krizí: blekotavě ostýchavý Charlie má napsat scénář podle bestselleru Zloděj orchidejí od Susan Orleanové (spisovatelka i její spis skutečně existují!), avšak práce se mu nedaří, protože knize chybí pevnější dějová konstrukce, o níž by se mohl opřít, jedná se jen o zachycení autorčiných impresí, prožívaných s charismatickým průvodcem po světě květin. Oproti tomu sebevědomý Donald, jenž prošel jen krátkodobým kursem, slaví jeden triumf za druhým, jeho scénáře vražednických thrillerů jsou nadšeně přijímány.

Vyprávění se vyznačuje naprosto uvolněnou časovou pospolitostí. Rozvíjí dvě časové roviny - jednak "současnou", kdy Charlie se marně pokouší psát scénář, jednak "několik let vzdálenou", kdy spisovatelka prožívá své znovuzrození, které později včlení do adaptované knihy. Vedle těchto ústředních zakotvení, shodně opatřených zkoumavě sebezpytnými komentáři jak Charlieho, tak Susan, však probíhají libovolná vybočení: postačí pouhý odkaz k nějaké dřívější události, aby příběh hladce sklouzl třeba až k Charlesi Darwinovi nebo dokonce ke zkratce zachyceného geologického vývoje dnešního Hollywoodu.

A Jonze se zcela přizpůsobil těmto dovedně se prostupujícím realitám, když kouzelně rozehrál množství žánrových stereotypů (včetně mužských sexuálních fantazií), aby pak ten nejrozsáhlejší - vražednickou zápletku zasazenou do močálů - záměrně uzavřel do podoby tíživé můry, z níž se nelze probudit. Jeho sarkastické glosování hollywoodských konvencí zcela zákonitě vyústilo v nápodobu tuctového thrilleru, v nápodobu, která se vědomě vzdává jakéhokoli ironického pomrkávání, byť musí být jasně patrné, že míra manipulace s reálnými postavami byla překročena.

Oba sourozence sugestivně zpodobnil Nicolas Cage, navíc schopen vést i zřetelné povahové rozlišení mezi nimi. Zatímco Charlie se proměňuje v dojemně trapnou figurku allenovského typu, vybavenou pochybovačnými vnitřními monology, Donalda Cage modeluje jako sympatického suveréna, který tvoří snadno, protože jej nesužují žádné umělecké ambice. Autorku nefilmovatelného románu si zahrála Meryl Streepová (jíž tak vedle Hodin můžeme spatřit v další výrazné roli), jejíž životní cestu zkříží právě oba všeteční sourozenci, chtějící se o ní dovědět co nejvíce. Hrdinčina květinového průvodce a později intimního přítele ztvárnil Chris Cooper jako samorostlého samotáře (s vyraženými předními zuby) úžasně, s mimořádnou invencí a bohatostí výrazu.

Adaptace - pokud skutečně zachycuje Kaufmanův osobní zážitek - je unikátním dílem. Scenárista totiž dokázal zužitkovat i vlastní bezmoc, když ji s nečekanou vynalézavostí, se smyslem pro ironickou nadsázku zpracoval. Svou mystifikaci pak dotáhl do důsledků: jako autory scénáře film skutečně uvádí Charlieho a Donalda Kaufmanovy.