Mohlo to být všechno úplně jinak. Mohlo... Asi nejsem sama, komu se vrací do myšlenek, že začátkem nekonečného sledu toho, co poctivé lidi dnes trápí a zatěžuje - těch nevysvětlitelných miliardových ztrát, nedotažených soudních procesů, prapodivných scén politického divadélka a naprosté ztráty cti a morálky mnohých -, je moment, kdy zazněl nečekaný pokyn "na chvíli zhasnout". V té chvíli se měl uskutečnit zázračně rychlý převod státního majetku do soukromých rukou, bleskové převleky do kabátů nových střihů, likvidace dokumentů, které by někdy mohly někoho nepříjemně usvědčit, a obsazení míst na rozhodujícím ekonomickém i politickém výsluní. V té temné chvíli se dělo leccos, co by denní světlo neuneslo. Nikdo se neodvážil ptát - kdo jsou ti nastrčení, movití mladíci, skupující továrny, budovy a všechno cenné, protože by to byl přece zásah do konečně vybojované osobní svobody. Snahu ukázat na někoho prstem a připomenout mu minulost, obyčejně přebila drzost ambiciózního aktéra, zaštítěného vlivnými známostmi. Samozřejmost, s jakou žádali úplatky úředníci i soudci obchodních soudů, registrující u nás první zahraniční podnikatele, uváděla v úžas. Kanadský podnikatel Ing. Nor mi tehdy řekl, že omlouvá tyto lidi jedině proto, že je tak krátce po změně režimu, chápe lačnost po cizí měně, doufá však, že za pět let to už bude vyloučeno. Věřil, že to už nebude existovat.

Kolik je to let? Už skoro čtrnáct. Majetek nejbohatší politické státostrany se na první pohled fakticky vypařil. Ale protože peníze se nevyhazují oknem ani nepálí, je jasné, že věrní se snaží, aby se tento putující kapitál zhodnotil a vrátil do rodného lůna. To další politické strany, které do souboje o moc rovněž potřebovaly peníze, vymýšlely exotická jména utajeným sponzorům a cestičky lží vedly přes rozpady, zvané Sarajevský atentát, či naprostý úbytek členstva. Mnohé vyšlo najevo, mnohé zůstalo bezpečně zazděno. Stali jsme se svobodní ve svých možnostech, ale nesvobodní ve svých slabostech. Jeden moudrý politolog mi kdysi řekl, že 80 procent politiky dělají média tím, o čem mluví či nemluví, 19 procent politici směsicí upřímné snahy i intrik, a 1 procento že ovlivňuje národ. Také proto - co ví a neví. Čeho si všímá či nevšímá a co postřehne včas nebo vůbec ne. Pravda, nikdo nás neučil umění hledat souvislosti, vyčíst záměr, vytušit důsledky. Mnozí novináři, kterým sice narostly špičáky, ale ještě zdaleka ne zuby moudrosti, to do svých článků nevpisují. Odkud se to mají lidé - zaujatí a tolik zaměstnaní sami sebou - dovědět? Do politické patologie se málokdo pouští. Dnešní český novinář je víceméně průvodcem síní kuriozit.

Soud v Brně osvobodil agenta Pavla Minaříka, žalovaného za přípravu pumového atentátu na pracoviště Svobodné Evropy v Mnichově. Prý proto, že nelze vyčíslit škody, které by chystaný útok způsobil. A příprava atentátu pro brněnské soudce trestná není. Naše justice připustila, aby ji šest let vodil za nos s odkazem na své zdraví brutální vyšetřovatel StB Alois Grebeníček, až se úmrtím vyhnul rozsudku. Čtyřiadvacetiletý David Pěcha ze Šumperka opakovaně vyzýval v ultralevicovém časopise Pochodeň i v jeho internetové podobě k obnově socialismu i pomocí zbraní. Jeho články zveřejňoval i list Nové Bruntálsko, spojený s bývalým důstojníkem StB Zifčákem. Davida Pěchy se samozřejmě vehementně zastal Komunistický svaz mládeže prohlášením, že nová vlna antikomunismu oživuje právě v čase snah o další sociální útok na pracující, tedy vládní reformu veřejných financí. Kroky tam i onde pěkně do sebe zapadají. Ve významných pozicích pomáhají stovky "čistých" s falešnými lustračními osvědčeními. A protože lid se chce bavit, nesmí zábava chybět. Ve Frýdlantu nad Ostravicí sice mělo jít o připomínku Slovenského národního povstání, ale hlavně sem přišli agitovat a postěžovat si zpěváci Prusalis a Dudešek i slovenský herec Oldo Hlaváček. Autor normalizačních komentářů Rudého práva Jaroslav Kojzar zpestřil program autogramiádou své nové knížky a představitel poslaneckého klubu KSČM Pavel Kováčik si veřejně popřál, aby už vymřeli novináři typu Petrušky Šustrové.

Komunisté si přivlastnili i zavádějící název Národní výbor kultury. Ten vydal knížku s verši pětatřiceti současných básníků. Literární skvost. Daniel Stož na příklad přispěl verši, plnými invence: "Existoval systém, co bral lidem hnus, dával perspektivu, radost. Říkali mu tehdy socialismus. Byl všech, žádná křehká svátost." Oslní i hluboké a krásné verše Karla Sýse: "Proč mluvíte jednatřicet let o jednadvacátém srpnu, když všude, kde se schyluje k vepřovým hodům, vrazí NATO svůj navoněný rypák? Chtěli byste nevědět, strčit hlavu mezi hradní hýždě, chtěli byste z nouze fňukat o lásce, ale mezi stehny se vrtí červy načatý ovar." Kvalitní poezie, že? Programem zasvěcených je rozruch a neklid na jedné straně a na druhé podbízení. Někdejší agent StB si založil několik společností a navíc jeden řád, udílí rok co rok mnoha nic netušícím umělcům, spisovatelům či výtvarníkům ocenění ve jménu Masaryka, Kafky, Mahlera, Dalího i sv. Konstantina, a vyzývá je ke sponzorským darům. Prý pro dobrou věc. Vlastně vyznamenává plánovitě i tvůrce moc dobře tušící, na příklad Bohouše Chňoupka. Zásadou je prostě vytrvale a všude přikládat na ohníčky podivných dějů.