Spory kolem trestu smrti jsou letité a stále neuzavřené. Je jisté, že uzmutí života nefunguje jako výstraha pro zločince, navíc s sebou nese hrozbu nezvratného justičního omylu. Už před lety se touto tematikou zabýval Krzystof Kiešlowski v jedné z epizod Dekalogu (později pak převedené do celovečerního rozměru pod názvem Krátký film o zabíjení). Pro mladistvého bezcitného vraha nehledal žádné polehčující okolnosti, události nahlíží s odosobněným nadhledem a kulminační scény zbytečných smrtí jen ukazují, nakolik krátká a nedokonalá je lidská spravedlnost. I když: popravený zločinec již nikomu jinému život nevezme...

Toutéž problematikou se rovněž zabývá nový americký film Život Davida Galea. Scenárista Charles Randolph se zjevně staví mezi odpůrce trestu smrti, poukazuje na obtížné prosazování protestních argumentů i častou převahu populistické argumentace "oko za oko". Hlavními hrdiny dokonce učinil aktivisty Hnutí za zrušení trestu smrti, kteří - jak se posléze ozřejmí - neváhají obětovat třeba i své životy, aby upozornili, že tragický přehmat není nikdy vyloučen. Na popravu čeká muž obviněný ze znásilnění a brutální vraždy své kolegyně...

Scenárista však příběh zbytečně zamotal, zkomplikoval, vymyslel přemrštěné, nevěrohodné zápletky. Jedna z několika souběžně sledovaných motivických linií se vztahuje k postavě zprvu skeptické novinářky (Kate Winsletová), která rozmlouvá několikrát s odsouzeným a posléze podniká pátrání na vlastní pěst, aniž tuší, že je vlastně sama manipulována. Další rovina v retrospektivách přibližuje předchozí osudy odsouzeného muže (Kevin Spacey). Dovíme se, že hrdina patřil ke špičkovým intelektuálům (učil na univerzitě); jeho kariéra i osobní život se zhroutily poté, co jej křivě nařkla bývalá studentka ze znásilnění. Pak následoval osudný zločin s vyhlídkou na popravu.

Režisér Alan Parker (v minulosti proslavený zejména filmy podnětně pracujícími s hudební složkou - například snímky The Wall, Sláva, Evita) věrohodně vykreslil reálie vězeňského prostředí, deštivých nocí i pošmourných dnů. Zapojil i výňatky z televizních reportáží, začlenil retrospektivy, odvíjející se během pravidelných novinářčiných rozmluv, obratně splétal rostoucí napětí nejen ohledně viny odsouzeného, ale také výsledků hrdinčiných pátrání.

Rozpaky přesto přetrvávají. Parker totiž nemohl překlenout omezení vytvořená scénářem. Okatá tezovitost se splétá s podbízivě melodramatickými prvky, se stěží odpustitelnými klišé; proto se nudně přemoudřelé meditování o smrti dotýká směšnosti. Odpovídá tomu i statická, zjednodušující kresba obou protagonistů: ani jeden z nich nevtiskl své postavě potřebné zaujetí. Spaceyův odsouzenec pronášející moudra typu, že pravda neexistuje, existují jen různé úhly pohledu, se zdá být až nadpozemsky smířen se svým osudem, přestože je z retrospektiv zřejmé, že když se mu hroutily dosavadní jistoty, podléhal záchvatům vzteku i opilectví. Naproti tomu Winsletová ztvárňuje svou reportérku s povrchně postiženou přezíravostí, které rychle taje, když se jí začíná rozpadat dosavadní černobílá konstrukce. Jejímu pojetí investigativní novinářky schází větší životaschopnost.

Život Davida Galea zcela jistě dojme, splňuje vytčený cíl, kterým je zpochybnění trestu smrti. Jenže si vypomáhá obdobnými úhybnými manévry jako hrdinové vyprávění - také hledá oporu v ušlechtile vyhlížejícím manipulování, tentokrát s diváckým očekáváním.