"Natáčeli jsme v létě roku 1989 songy z Dávného prosa pro desku, která později vyšla k pátému výročí Skácelova úmrtí v roce 1994. Netušili jsme tehdy, že je to poslední léto. Skácel za námi přišel do studia, tiše se pozdravil s herci - byli mezi nimi Iva Bittová, Irena Žáčková, Miroslav Donutil, Pavel Zatloukal a další - moc se nemluvilo, ale hrálo a poslouchalo. Bylo vidět,že je hodně unavený..." Takto vzpomíná na léto roku 1989 hudební skladatel Miloš Štědroň, autor hudby k legendárnímu představení Divadla Husa na provázku Na dávném prosu, které nastudovala režisérka Eva Tálská. Byla to inscenace, kterou provázel podivný osud. Po dlouhých letech zákazů přišlo milostivé léto v roce 1981, kdy vyšla Skácelova sbírka Dávné proso s prostým věnováním manželce Boženě a s motem z Máchova "Denníku na cestě do Itálie". "Pamatuji si na ten comeback - Provázek udělal vernisáž s písničkami, v malé galerii tehdejšího Čs. spisovatele nebylo k hnutí. Skácel byl dojat a pak všem vynadal do sentimentálních blbců. Nikoho to nezmátlo..." vzpomíná Miloš Štědroň. Eva Tálská nastudovala Dávné proso scénicky s Provázkem poprvé v podletí roku 1985. Druhá, rozšířená a definitivní verze pak měla premiéru 20. září téhož roku. Skácel toto představení viděl několikrát a pamětníci se shodují v tom, že se nikdy nenechal vytáhnout k děkovačce. Ani již tehdy zkušený matador Miroslav Donutil ho nedokázal vytáhnout z řady, kde seděl a jen potřásl herci rukou. Všechny reprízy, kterých bohužel nebylo mnoho, byly vždy svátkem poezie v Procházkově síni Domu umění, tehdejším sídle Provázku.

Vzpomínky na poslední léto Jana Skácela, uvedené veršem z jeho krásné básně Kotlářská 35a, to jsou také vzpomínky na osudový rok 1989. Jan Skácel zemřel pár dnů před 17. listopadem 1989. Ve Schůzkách s literaturou, kterými nás bude provázet Miloš Štědroň, uslyšíme Jana Skácela, ale především jeho zhudebněnou poezii: Kdo se vejde na housle, Sonet se spánkem včel, Ukolébavka, ale také například dosud nezveřejněnou báseň, věnovanou režisérce Evě Tálské.