Musel se sehnout až k malinkým písmenkům: V barmských věznicích jsou vězni v dřevěných klecích, nuceni sedět v lotosové pozici prakticky bez hnutí. "Celkem dobrý," mumlal si stařec pro sebe. "Slušná dvojexpozice, šerosvit taky ujde."

Přišoulal se k dalšímu panelu: Žena omámená plynem je odvážena do nemocnice po říjnovém dobytí divadla v moskevském Paláci kutury. Zpozorněl. Dívka za oknem autobusu umírala, šaty strhané. Všichni, kdo chodili kolem, viděli její prs. Stařec se smutně usmál.

V únoru se město Ahmabad ve státě Gudžarát stalo dějištěm nejhorších násilností mezi obyvatelstvem v celé Indii za poslední desetiletí. "Barva, barva. Pořád barva," řekl dědek nevrle. "Barva je smrt fotografie."

Šel od panelu k panelu. Jeho zmatek a podráždění vzrůstaly. Vrážel do lidí a nervózně se hladil po strnisku. Hlasitě smrkal, až do okamžiku, kdy zaslechl jakéhosi mladíka, který řekl druhému: "Že ho nevyhoděj, dědka plesnivýho. Taková výstava a on tu dělá ostudu." Stařec se zastyděl, zmuchlal kapesník a strčil do saka.

Hledání zbraní Bagdád... Před popravou Pobřeží slonoviny... Stařec šel od obrazu k obrazu a byl čím dál rozčilenější. Vytáhl zápisníček a třesoucí se rukou nalistoval. "Paní," řekl jakési návštěvnici rozhořčeně, "já jsem si udělal statistiku. Podívejte: devadesát čtyři procent fotek tady na tý výstavě je z války, nebo tak podobně. Ale takovej náš svět přece není." Žena na něj pohlédla. Pokrčila rameny.

Odpoledne pak stařec v ateliéru na Malé straně postavil na stůl talíř, na něj položil vajíčko. Zmačknul spoušť, vyvolal desku, zvětšil a fotografii vysušil. Byla na ní jen smaltovaná mísa, vejce a paprsek světla od okna. Do pravého dolního rohu pečlivě namaloval iniciály J.S. Právě tak, jako to někdy dělával Josef Sudek. Ale to bylo kdysi. Všichni přeci vědí, že Sudek umřel už dávno.