Televize má na přežívající "sudetoněmecké" praxi bezpochyby svůj podíl. Štafetu vstřícné manipulace dnes pevně třímá zejména TV NOVA. Svou roli přitom nehraje pouze léty utužovaná vzájemná vstřícnost se stranou, která onu karetní hru mistrovsky ovládá (viz nedávná prezidentská volba). Stejný význam má prostá existenční nutnost podlézat divákům. Podstatně jiná je úloha České televize. Z titulu svého veřejnoprávního zadání by právě ona měla zpochybňovat tradované populistické "pravdy" a dávat prostor alternativním názorům a pohledům. "Měla by" však není skutečně "dává", a i ochota riskovat většinový nesouhlas má v ČT své meze.

Jedním z mála pořadů dlouhodobě cíleně narušujících idealizované představy o nás samých, je už deset let ostravská Ta naše povaha česká. Není divu, že právě v rámci tohoto cyklu se předminulý týden dostalo i na kýčovitý obrázek zlých sudeťáků, kteří podle číhají na příležitost vtrhnout a znovu obsadit naše pohraničí. Dvacet minut věcné argumentace a konkrétních příkladů dnešní reality zdevastovaných Sudet a současného většinového angažmá jejich někdejších obyvatel, samozřejmě nemá proti téměř šedesáti letům propagandy valnou šanci. Přesto měl díl Sudety - naše trauma, který scenárista Karel Bělohlavý a režisér Jaroslav Večera opatřili výmluvným podtitulem "Kdy začneme vnímat česko-německé vztahy bez předsudků?", víc smyslu, než stovky hodin obvyklého televizního pochlebování cíleně hýčkaným mýtům. Důkazem potřebnosti podobných donkichotských snah se obratem staly nejen některé divácké ohlasy na webu ČT ("Vážená ČT, kdo vás platí za vaši sudeťáckou propagandu?"), ale i vzorové propagandistické extempore na téma vlastizrádného spolčování s proradnými sudeťáky, které hned neděli poté předvedla se známým angažovaným zápalem a jiskrou v oku Jana Bobošíková v novácké Sedmičce.