Paříž má kaváren mnoho. My navštívíme jednu z nejslavnějších, kavárnu, která vznikla už v 19. století. Chodili sem slavní lidé a i dnes tu můžete potkat mnoho osobností z oblasti filmu, literatury, ale i ze světa módy. Takže vzhůru za dobrou kávou a nezapomenutelnou atmosférou.

Sedím v kavárně Le Metro s Nourdiannem Kehilim. Je majitelem mého malého bytečku, a tak se s ním čas od času sejdu, abych mu vyprávěl, jak se mi tady daří. On pro změnu utrousí nějakou moudrost o Paříži. Sedíme na terase kavárny, pozorujeme lidi a lebedíme si.

"Kavárenské terasy jsou tak trochu pařížská originalita, ale podobné je to i na jihu Evropy, třeba v Itálii. Terasy slouží k navázání většího kontaktu s ulicí a s lidmi, kteří po ní chodí. Je to příjemné, lidé se jednak rádi ukazují a také rádi jedí a pijí venku," říká Nourdianne. Kavárna Le Metro není ničím významná, ale je hned u metra, a tak si zde často domlouvám schůzky.

V Paříži se chodí více do kaváren než do hospod. První kavárna ve Francii se nachází právě tady, v 6. pařížském obvodu. Jmenuje se Prokop a byla založena v 17. století. Sem ale mé kroky nesměřují. Musím se přesunout do čtvrti St. Germain, kde je kaváren na dvě stě a mezi nimi i ty nejslavnější: Café Flore, restaurace U Lippa a samozřejmě kavárna Les Deux Magots. Sem chodili James Joyce, Oscar Wilde, Jean Paul Sartre a svůj stůl tu měl i Ernest Hemingway. Kavárna vznikla koncem 19. století a i dnes sem chodí slavné osobnosti.

K exkluzivním kavárnám patří i jistá nafoukanost, a tak Francis Dupin, ředitel Les Deux Magots, samozřejmě nemá čas ani na krátký rozhovor. Nakonec ale milostivě svolí k setkání druhý den a to už je sdílnější. Rozhlédne se po kavárně, vykoukne ven na kostel St. Germain a začne vyprávět:

"Kavárna byla založena v 19. století a dodnes zůstává módním místem. Je dobře umístěna, na rue Rennes najdete hodně obchodů a St. Germain je vůbec populární oblast, je to místo, kterému se nemůžete vyhnout," říká Francis Dupin. Zajímá mě, jak je to s číšníky, vždyť pracovat na tak exkluzivním místě musí být čest, a to čest samozřejmě dobře placená. Ptám se tedy, zda je snadné tady získat místo. Co je k tomu vůbec potřeba? "Rozhoduje jazyk, dříve byla preferována znalost profesní, teď se k tomu přidala i znalost světového jazyka, především angličtiny," dozvídám se.

Kavárna Les Deux Magots má svou zvláštnost - od roku 1933 uděluje literární cenu za nejlepší knihu. Ta je potom vystavena hned u vchodu do kavárny ve velké vitríně a hned vedle visí seznam oceněných spisovatelů. Poměrně překvapivě na něm není Milan Kundera. Pokud je to překvapení pro mne, tak pro ředitele kavárny to není překvapení vůbec žádné. Milana Kunderu totiž vůbec nezná. Ale nevypadá, že by mu to vadilo.

Loučím se s panem Dupinem a vycházím na ulici. Je to opravdu úžasné místo - všude kolem se něco děje, všechno má svou historii. Po rue Bonaparte vyrážím směrem k Seině a po pár metrech narazím na další kavárnu Tady se seznámili Jiří Mucha a Vitka Kaprálová. Ale to už je zase jiný příběh. Paříž jich má bezpočet.