Vedle hudby a literatury, vcelku již ceněných oborů, do světa pronikají například filmaři. A co se týče té hudby, proslavili se Estonci především díky tradici a úrovni svých pěveckých sborů. V zemi se koná množství sborových festivalů, na některých dokáže zazpívat sbor o síle několika desítek tisíc zpěváků. To už je pořádný zvuk. O Estoncích se ostatně říká (a to je další podobnost s našimi dějinami), že si svou svobodu nevybojovali, ale vyzpívali. V roce 1988 jich na Pěveckém poli zpívalo tři sta tisíc! Nenapadá vás paralela s husitskou bitvou u Domažlic?

Dnes se Estonci snaží dohnat to, co za padesátileté sovětské nadvlády ztratili, a nutno říci, že se jim to daří. Porobitelů zažilo ovšem Estonsko ve svých dějinách víc: od Dánů přes Němce a Švédy právě k Rusům. Přejme jim tedy svobodu, samostatnost a úspěchy. A začněme třeba tím, že se na tuhle zemi podíváme prostřednictvím cyklu ČT a Febia. Dalším krokem by pak mohla být návštěva Estonska. Nádherná historická města (třeba Tallin má ducha hodně podobného Praze) i území s dodnes panenskou přírodou, močály a jezery, rozhodně stojí za to.

Středa 1. 10. 2003 NOVA - 20.30 hodin

Režie John Landis. Hrají Eddie Murphy, James Earl Jones, Arsenio Hall a další.

Čtvrtek 2. 10. 2003 ČT 2 - 21.45 hodin

Režisérka Caroline Linková, která na sebe v poslední době upozornila i u nás známým snímkem Nikde v Africe, však nehledala nějaké didaktické poselství. Zabývá se všedními dny jedné rodiny, kde sluchově postižení rodiče vychovávají hudebně nadanou Laru (Tatjana Trebová), obětavé a starostlivé osmileté děcko. Dívenka je totiž jedinou bytostí, která dokáže jejich znakovou řeč tlumočit okolí. Tuto výchozí situaci režisérka popisuje s něhou i nezbytnou porcí humorné nadsázky, dosahujíc značné autenticity v popisu zvoleného prostředí i jednotlivých hrdinů.

Konflikt se začíná odvíjet od okamžiku, kdy dosud poslušná Lara by se začala ráda věnovat i vlastním zálibám, závislost rodičů ji stahuje k zemi. Dívka cítí, že hudba, do jejíž tajů proniká inspirována svou tetou, jenž jí darovala klarinet, ji rodičům vzdaluje, protože jen ona vnímá její podmanivost. Cítí, jak hudba vytváří mezi ní a jimi komunikační i citovou bariéru, jejíž zdolávání bude obtížné pro obě strany.

Ani po deseti letech se situace nezměnila: Lara, již stojící na prahu dospělosti a zvažující profesionální dráhu (nyní ji představuje Sylvie Testudová), se musí vyrovnávat s krajně odmítavým otcovým postojem. Je zajímavé, že postavy rodičů vytvářejí skutečně hluchoněmí herci - Američan Howie Seago a Francouzka Emmanuelle Laboritová. Zprvu si vůbec nerozuměli, protože každý používal jiného znakového systému, než se posléze ujednotili v tom, že se společně naučí ten německý...

Film nešetří emotivně vypjatými okamžiky, ale nikdy nesklouzává k pouhému sladkobolnému sentimentu. Nestaví na černobílém rozvržení postav, jeho hrdinové - a zejména Lara - neustále zvažují, zda svým rozhodnutím nakonec neublíží těm, které mají nejraději. Otázka svědomí se tak stává jakýmsi úhelným bodem, kolem něhož se celé vyprávění točí.

Pátek 3. 10. 2003 ČT 2 - 17.00 hodin

Režisér Ray Müller vyportrétoval nesmírně vitální dámu, která vyhlíží o mnoho desetiletí mladší - však se i ve vysokém věku potápěla a dokonce natáčela pod mořskou hladinou, zabývala se civilizací nedotčenými africkými kmeny. Dokument však především zkoumá její minulost, Müller s ní vede vysilující rozmluvy o jejím postavení v Hitlerově režimu, o jejích ambicích i svědomí.

Narodila se v roce 1902 v Berlíně, studovala tanec a ve filmu ještě za němé éře uplatnila své výtečné sportovní schopnosti - šlo zejména o horolezectví a lyžování. Byla zosobněním mladé, sebevědomé a nezávislé ženy, která se hodlá rovnocenně prosadit ve světě mužů. Hrála v řadě "horských" filmů, kde bezvadně (a bosa!) šplhala po skalách, běhala po ledovcích a nebála se žádné překážky. Už ve třiceti debutovala jako režisérka filmem Modré světlo, vizuálně oslnivým přepisem starodávné legendy, opět zasazeným do horského prostředí.

Možná právě idea vyššího pořádku, který se nakonec prosadí bez ohledu na lidskou vůli, ji sblížila s nacismem. Uvěřila jeho proklamacím o rovnosti (ovšemže nadřazené německé rasy), o sociální spravedlnosti právě budované Třetí říše. Leni Riefenstahlová věnuje všechno své nadání tomu, aby své publikum přesvědčila o pravosti těchto idejí, a jako nejvhodnější formu volí dokument. V roce 1934 natáčí pověstný Triumf vůle. Zachycuje v něm stranický sjezd v Norimberku. Bez jediného slova komentáře, jen prostřednictvím obrazů, hudby a autentických proslovů nacistických pohlavárů rozevírá sugestivní obhlídku v brzké budoucnosti vražedných symbolů. Ovšem záznam je sestaven tak promyšleně, že se vtírají pochybnosti, zda celý sjezd nebyl nakonec pořádán kvůli Riefenstahlové...

Poté následoval výpravný dokument o berlínské olympiádě (dvě části nazvané Přehlídka národů a Oslava krásy), v nichž nazí a naolejovaní svalnatci symbolizují sepětí antického odkazu s nynějším sportovním soupeřením. Opět věnovala mimořádnou pozornost střihu a opět vytvořila propagandistický obraz nekonečných zásluh nacistického zřízení.

V Síle obrazu Leni Riefenstahlová opakuje, že její svědomí je čisté. Necítí se vinna propagací nacistické ideologie: znovu a znovu opakuje, že nechávala promlouvat jen události, které snímala. Můžeme nahlédnout do uvažování mimořádně talentované umělkyně (a nezměnila je ani ve svých vzpomínkách, u nás nedávno vydaných pod názvem V mé paměti), jíž se stala osudnou služebnost zločinnému režimu.

Měla smůlu: na rozdíl od komunismu, do jehož služeb rovněž vstoupili nadaní umělci (z dokumentaristů připomínám aspoň Vertova), byl nacismus zničen ve válečném konfliktu. Po něm se již nedokázala ani znovu prosadit, ani zbavit osudového prokletí. Ale tvůrčí nutkání ji nikdy neopustilo. Snadno vypozorujeme, jak i dokument věnovaný jejímu životu by nejraději režírovala sama...

Sobota 4. 10. 2003 NOVA - 20.00 hodin

Režie Stephen Sommers. Hrají Brendan Fraser, Rachel Weisz, John Hannah, Oded Fehr, Arnold Vosloo, Kevin J. O'Conno, Jonathan Hyde a další.

Neděle 5. 10. 2003 ČT 2 - 17.00 hodin

Vojnu a mír spíše známe z filmového zpracování. V našich kinech se kdysi uváděly hned dvě verze. Známější je asi ruská - výpravný epos rozčleněný do čtyř částí před pětatřiceti lety natočil Sergej Bondarčuk. Davové scény válečných střetů, zvláště bitva u Borodina, stále fascinují, méně již zaujmou komorní výjevy přibližující všední dny v aristokratické společnosti - jak jsme se mohli přesvědčit při nedávném televizním uvedení, tlachavé výjevy pohlcuje těžkopádnost.

Nyní ČT nachystala americký přepis Kinga Vidora. Vznikl v 50. letech, v období rozkvětu (pseudo)historických velkofilmů, často nahlížejících do antických časů. S týmž sentimentem a leckdy i naivním výkladem historických událostí se však vyjadřovaly i k pozdějším evropským epochám - včetně nepříliš dávným. Zámořský pohled na ruskou mentalitu (byť dvě století vzdálenou) je hodně romantický a často i naivní.

Z Tolstého předlohy američtí filmaři převzali především milostné zápletky a poté vděčné válečnické motivy. Italské exteriéry nahradily nedozírné ruské pláně. Do hlavních rolí Vidor obsadil hvězdy své doby: mladičkou Natašu, ve vzrušené době citově dozrávající, ztvárnila líbezná Audrey Hepburnová; sekundovali jí zkušení partneři: Henry Fonda, Vittorio Gassman, Mel Ferrer. Roli Napoleona si zahrál český emigrant Herbert Lom.