Želary přinášejí vskutku silný milostný příběh; tvůrci jej vyprávějí klasickým filmovým jazykem se sympatickou ukázněností a přímočarou přehledností. Což mnohý divák, sycený nervním tempem a často chaotickou neurovnaností současného filmu, přijme patrně s úlevou. Dobové zasazení ovšem vede děj v poslední třetině k velkému rozmachu, kdy se z love story v podstatě komorního střihu stává válečná epopej. Koloběh vesnického života, v němž se v potu tváře dobývá chléb, kde se miluje, pije, rodí i umírá jaksi přirozenou cestou, se proměňuje v akční drama. Tvrdé i slunečné dny želarských horalů jsou vystřídány krutostí imputovanou zvenčí. A i když je tento náhlý dějový zlom v souladu s původní předlohou, na rozdíl od ní neplyne zcela z přirozeného běhu věcí, není vždy zvládnut. Působivý příběh ve svém dalším rozmachu jakoby už neměl sílu stát se opravdu velkým. Přesto, že se nešetří kulkami a k zemi padají mrtví i ranění. Válečné scény jsou jistě natočeny s profesionální zručností, některým chybí či přebývá snad jen to, že občas působí trochu jako z jiného filmu. Také závěrečný "dovětek", kdy hrdinka po letech přijíždí do míst své velké lásky a silných zážitků, je tu jaksi navíc, zbytečně film prodlužuje a doříkává do konce motivy, které by možná měly doznívat v divákově mysli.

Scénář dává mnoho prostoru hercům, kteří vesměs využili příležitosti a předvedli vynikající výkony. Především Aňa Geislerová v hlavní roli Elišky-Hany prokazuje, že herecky dozrála, jejím partnerem je přesvědčivý a chlapsky charismatický György Cserhalmi. Potěší profesionální, i když občas maličko přehrávající Jaroslava Adamová jako kořenářka Lucka (ale to možná způsobilo její příliš akcentované "želarské" nářečí); výteční jsou Iva Bittová, Jan Tříska i Miroslav Donutil, stejně jako dětští představitelé Tomáš Žatečka a Anička Věrtelářová. Kamera Asena Šopova nezůstala nic dlužna krásné horské krajině, v níž se film odehrává, zvládne akční děj a umí pracovat i s působivými detaily hereckých tváří.