Tím spíš, že zkušenost vděku za život se na rozdíl od pečení chleba nedá naučit, odpozorovat, nijak nasát. A vy ji máte, protože jste si prožil pád až téměř na dno. Tenkrát přece vůbec nebylo jisté, že přežijete.
No, když bych řekl, že jsem měl šanci padesát na padesát, tak si hodně fandím. Teď jsem moc rád, že jsem na světě. A chtěl bych, aby to vyznělo bez patosu. Když se nám něco takového stane, na začátku nemůžeme tušit, jaký význam to v našem životním příběhu má a ani to v tu chvíli není podstatné. V počátcích, kdy se pomalu obnovily funkce mozku a všechno jsem si uvědomoval, byly chvíle beznaděje, měl jsem deprese, návaly vzteku, litoval jsem se. Ale když se vám jedny dveře zabouchnou, ty další vám nabídnou kliku. Jak se to zpětně snažím uchopit, vybavuje se mi, že po několika měsících od nehody přišla chvíle, kdy jsem měl štěstí uvědomit si: Ano, zůstal jsem tady, ležím na posteli a můžu jen koulet očima, ale cítím obrovský vděk. Dostal jsem šanci. Vzápětí se objevila otázka: Dobře, ale chceš se zabývat věcmi, které minuly? Otázkami kdo za to může a proč zrovna já? Pocity křivdy a nespravedlnosti, že se něco zpřetrhalo, překazilo? Tím se stejně nic nezmění. Bylo evidentní, že tím člověk stagnuje, vrací se jako by do smrti. Ale na druhé straně byla volba: Nechceš náhodou do života? Pokračovat? Jo, chci, chci, chci! spontánně ve mně všechno křičelo. Takže tady byla nová startovní čára: Vše, co jsi uměl, je teď pryč a začneš znova jako batole. Tak se ukaž, mladej. Nevím, jestli toto rozhodnutí se ve mně odehrálo během několika chvil, dnů, týdnů nebo měsíců. Čas měl jiný rozměr. Určující byla naděje, že nic není definitivní. Ta umožňovala dál a dál pokračovat, cvičit, zkoušet to. Ale úplně nejdůležitější byl ten moment přijetí nové situace: Dobře, potřebuju vozík, abych se kamkoliv přiblížil, a už to není něco, s čím bojuju. Protože právě odmítání přijmout skutečnost člověka brzdí. Ve chvíli, kdy dojde k tomuto přijetí, odpadne zátěž boje a odporu a dostaví se osvobození a pocit, že znovu žiju a mohu se o něco pokoušet.

Důkazem je to, že dnes jste členem divadelního spolku Kašpar a hry Růže pro Algernon a Richard III., kde hrajete hlavní role, jsou pro Divadlo v Celetné silným prvkem. Také tady bylo třeba nějakého zlomového momentu, kdy jste začal věřit, že je možné vrátit se na jeviště?
Ano, také tam byl milník - uvědomuju si teď, že to byl ale zaplaťpánbůh zase vývoj toho přijetí a vnímání pomůcky, o kterém mluvím: Ano, teď to ke mně patří, takže nebudeme předstírat, že to je jinak a nebudeme to obcházet nebo zakrývat. Při první inscenaci jsem jako postava seděl mezi diváky. Se vším jsem začínal od začátku, neuměl jsem mluvit, nic... Cítím vděk a obdiv ke všem v Kašparu, že byli trpěliví a vydrželi to. Ve druhé inscenaci jsem na jevišti, ale spíše staticky. Ve třetí už jsem byl v akci a teprve ve čtvrté došlo k prolomení. V Růži jsem na jevišti střídavě na posteli, na vozíku, v křesle, v jednu chvíli třeba slezu z vozíku a nabídnu ho jako židli. Najednou jsme se osvobodili a dál už byl vozík přirozenou součástí. V Richardovi už jsme rovnou přemýšleli tak, že vůbec nemusím jen sedět na vozíku. Abychom narušili závislost a očekávání. Jistě, jednou se nám to povede lépe, jindy hůře, ale jsem pokaždé nadšený a šťastný, že to jde.

Věříte - nebo přesněji přejete si, aby si lidé odnášeli od vás z divadla také kousek vlastní síly a statečnosti?
Určitě. To je maximum, co si můžu přát. Ale já teď musím zmínit něco důležitého. Cítím a stojím si za tím, že výsledek by nemohl nijak fungovat, kdybychom vše, o čem jsme teď mluvili, na jevišti zištně používali a vlastně zneužívali. Nebo kdyby se k tomu přistupovalo v tom smyslu, že budeme dělat představení, aby nějaký Potměšil si mohl jezdit po jevišti na vozíku. Každá taková inscenace by se rozpadla uvnitř, ztratila by důvod. Ale pokud si máme co dát a chceme dohromady pracovat a vozík psychicky neřešíme, pak je možné, že to někomu přinese i tu další rovinu, na kterou se ptáte, ale která nikdy nebyla úmyslem. Na druhou stranu, je-li ve hře napsaná postava, která kulhá nebo má mít na zádech hrb, jako Richard III., co brání, abychom autorovu představu handicapu jen přeměnili a místo molitanového hrbu na zádech budu na vozíku. Což je nám možná i bližší a přirozenější.

O divadelním prostředí se ví, že to také není právě selanka, je plné názorových střetů, konkurence, ale zdá se, že to může být i skvělá parta schopná soudržnosti a vzájemného vcítění.
Ale ano, jsme spolu už dost dlouho, když je třeba, poštěkáme se i pochválíme a žádné zbytečné ohledy nefungují. Pro mě je svět divadla se vším všudy výzvou. Chci to dělat, to znamená, že budu s předstihem na místě a připravený na zkoušku v deset hodin. Bylo by absurdní, kdybych apeloval na kolegy: Mně to ráno bude trvat o hodinu a půl déle, než se připravím, než dojedu, budu muset vstávat brzy, pojďme zkoušku udělat od jedenácti. Ne. Já to chci dělat a nikoho nemá zajímat, jak si to zařídím. Říkám to schválně i kvůli souputníkům na vozících. Je strašně jednoduché zůstat v minoritě, která říká: My jsme tady, jsme chudáci, vyjděte nám vstříc. Jistě, v zásadních věcech ano, ale pak nastává fáze - chci se účastnit života nebo chci zůstat v izolaci. Ve chvíli, kdy obě strany zjistí, že spolupráce je možná a dokonce může tu oblast i obohatit, pak je mou prioritou, abych byl komplikující součástí jen z minimálního procenta. Na druhé straně konkrétně v Kašparu je samozřejmé, že během dlouhé čtené zkoušky si lehnu a jedeme dál.

Jaké jste měl dětství?
Moc krásné. Jezdívali jsme do Jižních Čech do tatínkova rodiště, měl jsem možnost být často v přírodě a hodně sportovat, obstát i v mrazu a fujavici, poznat skautské dovednosti. Rád na to vzpomínám. Tatínek učil na Fakultě tělesné výchovy a sportu a na Vysoké škole zemědělské, tam se potkal s maminkou, která také byla sportovně založená, stýkali se s jinými stejně orientovanými rodinami, takže sportovní duch u nás byl odjakživa.

Jakou důležitost dáváte olympiádám pro postižené sportovce?
Stejnou, jako ostatním olympiádám a mistrovstvím. Jsou to vrcholné svátky lidského ducha a těla. Obdivuhodné sportovní výkony, před kterými mohu jen smeknout. Pro někoho, kdo je zrovna zoufalý, že pro něj skončil svět, to může být rozhodující impuls. Stejně si ale myslím, že pro sportovce je nejpodstatnější radost ze sportování. Jak to uchopí ostatní lidé, to je na nich. Nechtěl bych, aby z toho byla exotika a nemyslím si, že by se najednou měli všichni zabývat tím, jak se mají vozíčkáři a lidé s postižením. Je prima, když se vzájemně doceníme a respektujeme.

Až nebudeme cítit potřebu tuto otázku pokládat a v programech nebudeme psát, že divadlo má bezbariérový přístup, protože to bude všude samozřejmé...
...a někdo se podiví, proč se kdesi staví schod, pak to bude ideální stav. (smích)

IVANA TETOUROVÁ