Odkazuji sice tímto názvem k Máchovým Hradům spatřeným, leč mé téma nemá v sobě nic romantického, jakkoli mne k němu inspirovaly letní a nyní podzimní pěší pouti českou kotlinou. Krom radosti ze spatřených krás jsem se totiž vícekrát i naštval. Pročež znovu píši o malichernostech, které však jednomu kazí dojem z volného dne, z krajiny Čech, z těch Čechů, kteří za ně mohou, zklamán a popuzen podobou jejich krajiny vnitřní.

Jde-li se lesem, patří trocha dezorientace k tomu. Horší je, jde-li se tudy, kde po léta rostl les či háj či alej a nyní tam na jejich místě v rekordním čase vyrostla ona známá satelitní městečka v podobě enkláv takzvaného podnikatelského baroka. Směšných jak psí vytí pod nedosažitelností Měsíce. Ta nejprostší definice kýče praví, že si cosi hraje na to, čím není. Rodinná obydlí si takto zahrála tu na ranč, tu na palác, zámeček či hrad. Nalézt kýženou cestu z města, vymotat se z něj do hájemství přírody a historie stává se dnes turistovi orientačním problémem. Je mu namnoze třeba prodrat se prazvláštními konglomeráty staveb, nedbajících na nic kolem (v extrémním případě ani na blízkost skanzenu lidové architektury). Původní podoba okolí je jimi decimována, turisticky - potažmo i vlastenecky - znicotněna. Je dotčena pýchou a nevkusem stavebníků a přitom nedotčena jejich zraky, ostatně ani zraky jejich dětí, kterým už ta okolní příroda neslouží k výletům ani ke hrám. Je v tom zajisté obsažena ona směšnost sebevědomé nevědomosti, projevující se občas jako kouzlo nechtěného. Tak jako v případě oné mnou rovněž spatřené mladé ženy, následující svého partnera na vrchol pohanské Milešovky, kam se dosud, zaplať Perun, musí pěšky. Uondána mu pak vyčetla: "Proč jsi mě sem táhl, vždyť tu nic není!" A to právě na místě onoho skvostného výhledu, o kterém zcestovalý estét Alexander von Humboldt už v 19. století prohlásil, že je třetím nejkrásnějším na světě. Kouzlem nechtěného ostatně působila i elektronická melodie mobilu, jež jednomu z turistů v pamětihodném tichu poustevnické jeskyně, obklopené zádumčivou romantikou Máchova kraje, připomněla jeho světské povinnosti... Jistě, občasné směšnosti civilizace se můžeme bránit jejím nazýváním. Někdy se jí však urodí tolik, že se jednomu chce poodejít od lidí po cestách, spojujících skutečnost krajiny se skutečností dějin, prostor s časem. K tomu je ovšem dnes - na rozdíl od časů Máchových - zapotřebí turistických značek, oněch sympatických projevů toho nejskrovnějšího, nejlidovějšího a dnes zřejmě nejvlastenečtějšího malířství. Leč bez jejich pomoci se v okolí českých měst téměř neobejdete; sejdete-li, dostanete se tak leda na dálnici, pod nadjezd, nad kalovou jímku, před plot elektrárny či onoho satelitního pseudoměstečka. Stále častěji se vám však stane totéž, i když se jich úzkostlivě držíte. Putovat po cestách, poničených civilizační zhovadilostí, znamená složitě hledat směr. Je to sice k naštvání, ale zároveň jde o aktivitu hodnou svobodného člověka. Buďme rádi, že nějaké cesty pro pěší poutníky ještě zbývají.