Pokusy navrátit původní televizní dramatiku do zorného úhlu diváků mohou mít různou podobu - od seriózního hledání jejího dnešního smyslu a místa, až po přímočarou snahu nabídnout divákovi, co mu chutná. Obě cesty mají svou logiku. Frekventovanější, schůdnější a v neposlední řadě i o poznání méně riziková, je druhá z nich. Ani ona však nemusí vést k cíli. V praxi to minulou neděli večer na prvním programu ČT dokázala autorská televizní hra, kterou Sabina Remundová nazvala Maryška.

V posloupnosti příčin scenáristicko-režijního nezdaru Remundové je logicky na prvním místě neobratně sepsaná předloha. Analyzovat na ploše glosy zevrubně text, v němž sterilitu osvědčeně typizovaných postav, pronášejících osvědčeně typizované repliky, "oživují" snad jen těžko uvěřitelné dějové peripetie, patos a vulgarita (!?), však nemá valný smysl. Pro ilustraci postačí povšimnout si všeobecné bezradnosti herců, zejména "titulní" Ivy Janžurové. Bez opory v textu a důslednějším režijním vedení, byla její Maryška daleko víc průběžně se pitvořící karikaturou, než živou a věrohodnou postavou. Ostatní dopadli úměrně (ne)významu svých papírově účelových figurek, a hlavně myšlenkové a umělecké prázdnoty celku.

Napsat a natočit špatnou televizní inscenaci není nic výjimečného. Stává se to i scenáristům a režisérům podstatně zkušenějším, než je Sabina Remundová. Přílišná shovívavost však není na místě. Tím, kdo profesně selhal byla opět dramaturgie. Předpokládat, že ani jeden z podepsaných dramaturgů (Bedřich Ludvík a Eva Vondrová) nerozeznal nekvalitní text, by znamenalo zpochybnit jejich profesní způsobilost. Pravděpodobnější je, že se prostě spolehli na samospasitelnost dojímavého tématu a Ivy Janžurové v titulní roli, kterou pro ni navíc sepsala a zrežírovala její vlastní dcera. Maskovat podobný přímočarý kalkul zvoláními o "originálním pojetí velkého lidského tématu" a "existenciální tragikomedii staré ženy, která se pokusila uniknout před banalitou vlastního života do exkluzivity cizího bytí" (B. Ludvík), je minimálně trapné.