V dubnu roku 1933 měla premiéru filmová komedie režiséra Martina Friče Pobočník jeho výsosti natočená jako poslední film v ateliérech AB na pražských Vinohradech, v nichž byla v roce 1930 instalována vůbec první aparatura na výrobu zvukových filmů v ČSR. Krátce nato byly tyto ateliéry uzavřeny a posléze zbourány.

V tomto filmu natočenému podle divadelní hry E. A. Longena Kasta pro sebe zazněly dvě písničky, které složil Eman Fiala na slova Jarky Mottla. Jednu z nich - valčík Zapomeň, že už se loučíme - zazpívalo dívčí Bajo-trio, druhou - pochod Zahrajte mi horny - zapěl Vlasta Burian v hlavní roli, který se v postavě nadporučíka Patery jako obvykle vyřádil ve vojenské uniformě a navíc tentokrát i v ženském převleku v sukních. Diváci film přijali s nadšením a premiérová kina v Praze ho uváděla v několika kopiích po dobu rekordních patnácti týdnů.

Obě tyto filmové písničky byly natočeny na gramodesky hned v několika verzích: pro značku Esta je nazpívali O. Kovář (pod pseudonymem O. Štefan) a Fr. Hrdlička (tenorista Moderní operety v Praze), pro značky Homocord a Parlophon Tino Muff, pro etiketu Artiphon je nazpívala dvojice Vašek Zeman a Gusta Hanzlík za doprovodu orchestru Eddyho Walise. Firma Ultraphon sice natočila pouze valčík Zapomeň, že už se loučíme, zato ale kromě verze v podání Bajo-tria vyšel ještě se zpěvem Járy Pospíšila i na vedlejší firemní značce Artona.

Souběžně natáčená německá verze této komedie (pochopitelně též s Vlastou Burianem v hlavní roli), v níž hráli i někteří herci z pražského Nového německého divadla, měla v Berlíně premiéru sice až počátkem ledna roku 1934, ale již přesně o dva měsíce později bylo tamními úřady (po opětovném cenzurním řízení) promítání tohoto filmu v Německu zakázáno. Ještě doplňme, že v sousedním Rakousku byl film Der Adjutant Seiner Hoheit zakázaný již v dubnu roku 1933 - údajně proto, že se v něm původně vyskytovala také postava stařičkého mocnáře Franze Josefa. (Na žádné z dochovaných kopií tohoto filmu - ani českých, ani německých - ji ale nenajdeme.)

V létě bylo na plátna kin uvedeno filmové melodrama Skřivánčí píseň, natočené na motivy divadelní hry Jaroslava Kvapila Oblaka. V hlavní roli vystupovala sopranistka Jarmila Novotná, stojící v té době na prahu závratné kariéry slavné operní zpěvačky. Kromě Habanery G. Bizeta z opery Carmen zazpívala Novotná v tomto filmu ještě titulní melodii filmu pocházející z opery B. Smetany Hubička - tuto árii natočila na gramodesky značky HMV již v roce 1923 jako svůj vůbec první, ještě mechanickým způsobem pořízený snímek.

Na gramodesky nebyla natočena žádná z hned několika písniček, které zazněly v hudební komedii s Ljubou Hermanovou Jsem děvče s čertem v těle, takže další velké filmové šlágry zaznamenaly gramodesky až počátkem podzimu, kdy na plátna kin dorazila - kromě dalších kasaštyků - komedie režiséra Vl. Slavínského Madla z cihelny. Hlavní roli chudé venkovské polosiroty Madly pocházející z dvanácti dětí svěřil pan režisér krásné Lídě Baarové (aby diváci nebyli už od počátku filmu na pochybách, jak všechno dopadne). Jen v Praze vidělo tento film za krátkou dobu po premiéře neuvěřitelných 300 000 diváků. Kritika ho v jednom případě označila za produkt typické slavínštiny popisující "svět ušlechtile zdegenerovaných šlechticů hledajících ozdravění rodu sňatkem s prostou venkovskou dívkou".

Filmu Madla z cihelny i názvům obou melodií Josefa Kumoka na slova Saši Razova, které v něm zazněly, vévodila láska: tango Nocturno lásky zazpíval ve filmu majitel panství Hugo Haas a na gramodesky značky Homocord ho natočil Tino Muff. Další tango Láska jenom jednou v žití kvete zařadily do svého katalogu všechny větší gramofonové firmy, přičemž Ultraphonu se natočení této písně se zpěvem Járy Pospíšila opět příliš nepovedlo, opět ji tedy odložil na značku Artona.

Z řady nenáročných hudebních komedií a romantických příběhů odehrávajících se v neskutečných světech značně vybočil lyrický film režiséra J. Rovenského Řeka, uvedený do kin v listopadu. Přinesl jedinou původní melodii, kterou pro tento filmový příběh složil Josef Dobeš (vystupuje ve filmu v úloze houslisty) na slova Saši Razova. I když tato píseň - tango Silnice šedivá - zaznívá ve filmu jen tak mimochodem, zpívaná pouze za doprovodu akordeonu a bez jakékoliv nostalgie, v orchestrálním provedení (a obvykle s unylým mužským dvojzpěvem) se z ní na gramodeskách četných značek brzy stal sentimentální, dodnes často hraný šlágr.

Velkou filmovou událost podzimu ovšem představovala premiéra zfilmované operety U svatého Antoníčka libretistů J. Baldy a dvojice Špilar-Mírovský, k níž složil hudbu Jára Beneš. Tato opereta měla divadelní premiéru v roce 1932 v Městském divadle na Král. Vinohradech a její inscenace se setkala s tak obrovským diváckým úspěchem, že brzy pronikla i do ciziny a byla přeložena do čtyř jazyků. Ve smíchovské Aréně zaznamenala 320 repríz a na repertoáru různých operetních scén se udržela mnoho let. Ve zfilmované verzi režírované Sv. Innemannem byli do hlavních rolí obsazeni známí zpěváci a herci Jára Pospíšil, František Paul či Jiří Dohnal, v ženských rolích pak hrály a zpívaly Ljuba Hermanová, Alena Frimlová a Hana Vítová.

Na gramodesky byla pochopitelně nejčastěji nahrávána titulní písnička Ty můj svatý Antoníčku. Známo je více než deset různých verzí tohoto slowfoxu, z nichž některé byly ovšem natočeny ještě před vznikem filmové podoby této operety - nazpívali je například Jiří Skála, Karel Hruška s Frantou Poupětem, František Javorský, R. A. Dvorský se svými Melody Boys, Jindřich Mlejnek s Frantou Renetem, Tino Muff s Vaškem Zemanem, Slávka Fenclová s Rudolfem Lampou či František Kreuzmann. Méně už bylo na gramodesky nahrávané tango Když v srdcích láska dříme, firma Odeon pak jako jediná natočila s orchestrem Bély Dajose a zpěvem Tino Muffa ještě další melodii z této operety, foxtrot Za takové perníkové srdíčko.

K melodiím ze zbývajících českých filmů z roku 1933, které nám zachovaly také drážky šelakových gramodesek, se vrátíme v pokračování našeho seriálu zase za čtyři týdny.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz