41
vychází 29. 9. 2003

Titulní rozhovor

Petr Šabach:
Nejlepší věci na světě jsou zadarmo

Nedávno vyšlo CD s vašimi povídkami. Výtěžek z prodeje nahrávky poputuje na Konto Paraple. Je to vaše první, jaksi benefiční dílo?
První benefiční disk to je určitě a jsem na něj pyšný. Zůstal jsem jak opařený, že Zdeněk Svěrák, který s nápadem přišel, vůbec moje knihy zná a čte. Uvažovalo se o tom, zda by ty povídky na cédéčku neměl číst právě jen on. Já jsem se ale přikláněl spíš k více interpretům, i když Svěráka i jeho divadlo samozřejmě miluju. Věc, která mě na tom fascinuje ze všeho nejvíc, je, že já mám cédéčko. Kdyby mě před rokem potkala nějaká ta, co čte z ruky, a řekla mi, že budu mít cédéčko, začal bych se shánět po kytaře. Doufám, že to nebylo naposled, kdy jsem mohl přispět na prospěšnou věc. Ono to zní všelijak ušlechtile, ale pokud má něco smysl - když už nedat peníze číšníkovi - tak dát je těm, kdo je potřebují mnohem víc než ten číšník.

Musíte se vůbec někdy o něco snažit? Nebo to přichází samo jako to cédéčko? Například: píšete někdy s myšlenkou, že se kniha případně upraví jako scénář k filmu?
Ne. I když myslím si, že každá knížka by měla být napsaná tak, aby se dala hned zfilmovat. Já vám řeknu vtip: Dvě kozy v Hollywoodu hledají něco k jídlu. Najdou krabici s jídlem, tak ji sežerou a jedna z nich povídá: "Teda knížka byla lepší." Říkal jsem ten vtip Jarchovskému před premiérou Želar a nijak ho to nepobavilo. Některé knížky si o zfilmování říkají samy, ale většinou člověk prostě píše knihu a nemyslí na to, co by se s ní ještě dalo dělat. To by totiž o něco přišel. Nesměl by tam psát věci, které se nedají zfilmovat, úvahy a podobně.

Přicházejí i vydavatelé vašich knih sami, nebo je musíte kontaktovat a hledat?
Já mám jediného vydavatele, a tím je Láďa Horáček z nakladatelství Paseka. A už asi jiného ani mít nebudu, a hlavně nechci. S ním jsem se znal ještě dřív, než vůbec nakladatelství Paseka existovalo. Mám výhodu, kterou spousta jiných spisovatelů nemá - nemusím nikde leštit kliky.

Čas od času se vydáváte na besedy se svými čtenáři. Myslíte si, že je nezbytné své knihy takto propagovat?
To je vedlejší produkt psaní, spisovatel nemůže být přezíravý a říkat svým čtenářům, že na ně nemá čas. A když někdy v pátek odpoledne přijde do knihovny dvacet třicet lidí, dochází mi, že oni taky obětovali chalupy a zahrádky. Pokud to bude aspoň trochu možné, chci na besedy jezdit, a ne jen proto, abych propagoval svou knížku. Já jsem částečně taky knihovník a nemůžu se na ty lidi vykašlat, protože oni jsou bezvadní. Jiná věc je, když mě pozve nějaký starý šejdíř, napapaný knihkupec, to se pak rozmýšlím. Ale jinak odmítám jen tehdy, když je ta knihovna extrémně daleko. Musím totiž chytit poslední metro, protože jezdím vlakem. Někdy to odnese manžel okresní knihovnice, že mě musí vézt v noci autem do Prahy.

Vy nejezdíte autem?
Ne, já nemám ani řidičák. Auto je otročina. Dostanu se všude, kam potřebuju - netrvrdím, že pohodlně. Já jsem takhle vychovaný, můj otec lampasák mohl mít za život aspoň deset aut, a nikdy si žádné nekoupil. Já bych nebyl dobrý řidič, zabil bych se o první švestku. Protože bych to hned rozpálil na plný pecky.

Hraje v životě spisovatele nějakou roli konkurence? Myslím konkurenci spisovatelů, jejichž knihy jdou na dračku jako ty vaše. Stýkáte se nějak s kolegy, pracovně, nebo jen tak u piva?
Nescházíme se nijak programově. S Vieweghem jsem byl párkrát na víně, ale on je jiný typ než já, takový kultivovanější, hlídá se. Já jsem vedle něj pivní uragán. Ale máme se rádi. Pawlowské jsem nedávno vyprávěl vtip, hrozně sprostý, ona se mu vůbec nesmála, a já jsem se za to druhý den styděl. Občas zajdu do Pen clubu, to je nádhera, když třeba Vaculík zpívá. Nedávno mě taky přijal do tamního pěveckého sboru. Ale spíš se asi scházejí "neoficiální" umělci, my jsme takoví ti kašpárci, hodně prodávaní. Ale jestli se cítím ohrožen svými kolegy spisovateli, to vůbec ne. Nekřížíme si cesty. Já nikdy nedosáhnu na ten vrchol žebříčku nejprodávanějších knížek, a to Viewegh ano. Někdy si říkám, hergot, že bych ho taky někdy vyšťouch? Ale ono o to vůbec nejde.

Co je tedy vaše společnost, s kým chodíte do hospody?
Staří přátelé i ti novější, není to nějaká socioprofesní skupina. Když jdu s někým na pivo, nepřemýšlím o tom, jestli je to spisovatel nebo zedník. Ani moc nechápu pojem "pivní společnost". Bolševismus byl zvláštní v tom, že v jedné hospodě seděl u stolu univerzitní docent s lidovým vypravěčem v ušpiněných montérkách. Žádné kasty. Pamatuju si vytřeštěné oči lidí ze západu, když tohle viděli. A ještě něco k těm hospodám: ne vždycky, ale většinou platí pravidlo čím nižší cenová skupina, tím lepší lidi.

Vystřídal jste dost povolání. Směřoval jste k tomu, že byste se chtěl stát spisovatelem? Případně novinářem? Něco ve smyslu: Teď nasbírám materiál a pak začnu psát.
Ani ne. Sice jsem už odmalička věděl, že spisovatelem jsem, ale nikdy jsem nic nenapsal. Tímhle pocitem trpí spousta lidí a nejhorší je to v šestnácti. Pak jsem začal pracovat jako noční hlídač, a právě to je ta nejlepší příležitost. Spousta času, co s ním, tak jsem napsal fejeton, pak povídku. Teď je mi dvaapadesát, a kdybyste se mě zeptala, čím chci být, tak to dodneška nevím. Mám dvě děti, ty už mají jasno, a já pořád ještě ne. Nevěděl jsem ani, jestli mám být vzdělaný nebo nevzdělaný. Ani na konci života nebudu vědět, čím jsem chtěl být. Nejlepší je asi chodit do zaměstnání a občas napsat článek. A když vám pak za to poštou přijde dvacet korun, to je senzace. Dobře jsou na tom i spisovatelé či novináři s pevnou pracovní dobou - něco napíšou, ve čtyři všechno pustí z hlavy a jdou flámovat. Já musím být pořád ve střehu, každou pitomost se snažím literárně prodat a je to někdy na palici. Ale netvrdím, že mě to živí. Uživil bych se i jinak.

Baví vás psát? I s pocitem, že "musíte každou pitomost literárně prodat"?
Jak kdy. Nejlepší je psát, když už mám první a poslední větu. Párkrát jsem zkusil sednout si nad prázdný papír v devět ráno s tím, že mě možná něco napadne. Někteří spisovatelé to tak dělají. Jenže pak jsem celý den koukal, jak po pokoji běží stín od jednoho rohu k druhému, bylo devět večer a já neměl ani řádku. Dokud si člověk přerovnává knihu v hlavě, připadá si nejvíc jako spisovatel. Pak napíše první větu - a zůstane koukat, jak je blbá. To si potom jdu radši číst. A v tom je pro mě inspirace. Vždyť i Beatles kradli melodie. Můj kamarád hudebník říká: "Puccini, ale většinou Vypuccini". Ve třiceti jsem si myslel, že nemusím být sečtělý, abych mohl psát, ale nejde to. Teď vždycky chvíli píšu, pak si přečtu nějakou tenkou knížku, pak spím, zas něco napíšu a jdu na burčák.

Vy nečtete tlusté knihy?
Ale ano, taky, nedávno jsem přečetl Dona Quijota, ten měl třináct set stran.

Vracíte se ještě stále k novinařině? Když jste začínal, odlišoval jste ji nějak od spisovatelství?
Teď už do novin nepíšu a to, co jsem dělal tehdy, nebyla novinařina. Já novinařinu ani neumím a říkám si, že když je na to potřeba studovat pět let, tak to asi nebude žádná legrace. Nejvíc se mi na tom líbilo to, že něco napíšu a druhý den to vyjde v novinách. Ale nepovažoval jsem své psaní ani za spisovatelství, ani za novinařinu, mně šlo hlavně o honorář. Napsal jsem pár fejetonů, pak povídek, ale nebyl bych třeba schopen psát jeden fejeton týdně. Teď už noviny ani nekupuju, a místo toho přečtu denně jednu knížku.

Jakou jste přečetl dneska?
Dneska žádnou. Včera jsem přečetl Monty Pythony, Smysl života.

Už od dětství bydlíte v Dejvicích. Ještě stále tam potkáváte stejně podivné existence, jaké jste už v některých knížkách zpodobnil?
Milion, ale nejen v Dejvicích. Všichni jsme svérázní. Jenže ne každý dobrý vypravěč dovede ty příhody zapsat. Člověk musí nějakým způsobem s ostatními řádit a pít, aby to pak mohl zapisovat. Já si ty příhody vlastně nepamatuju, a proto je zapisuju špatně. Mám ten dar, že když mi někdo povídá příhodu, já ji umím domyslet k pointě, a on mi pak může vyčítat, že to byla jeho příhoda. Ale já na to říkám: Jen do půlky. Vyrůstal jsem mezi blázny a zúročilo se mi to v tom, že jsem pochopil absurdní myšlenky. Viděl jsem třeba muže, který seděl u piva, celý večer mlčel a najednou pronesl větu: "Kadeřník, do kterého jsme vkládali tolik nadějí, odešel s partyzány do hor." Ta věta neměla žádné pokračování, dál jsme seděli u piva a já jsem celý večer přemýšlel, proč odešel s partyzány do hor a proč bychom do něj měli vkládat tolik nadějí. Není to krása?

Řekl jste, že vás láká cestování, zvláště Norsko a také Kanada, že jste ale líný se někam vydat. Na sever byste se i přes tu lenost vypravil?
Já jsem v Kanadě skoro byl, už nechybělo mnoho. Jsem divný, ale teplé moře v Chorvatsku mě nikdy nelákalo. V Norsku jsem byl taky, na rybách. V životě jsem na své dovolené tolik nepracoval. Jezdili jsme i v noci, páchli jsme rybami a s nakladatelem Láďou Horáčkem jsme v samoobsluze vykoupili všechno pivo. Měli tam jen dvacet osm plechovek. Asi ve čtrnácti mi taková polocikánka řekla, že jsem v jednom ze svých minulých životů byl učitelem někde na severu, možná ve Švédsku. Třeba mi tu lásku ke Skandinávii jen vsugerovala. Ale určitě pocházím z učitelské rodiny, Šabachové byli sice skláři, ale než se dědeček tím sklářem stal, pracoval jako učitel.

Věříte věštkyním? Už jste se o nich zmínil podruhé.
Nejsem žádný velký mystik, ale věštkyním bych se vůbec nesmál.

Lidé na volné noze většinou bývají vystresované a vyčerpané bytosti, vy tak alespoň na první pohled nevypadáte. Čím to? Nepřipouštíte si rizika, která vás mohou potkat? Nebo jste si jist sám sebou a tím, že se dokážete uživit za všech okolností?
Nejlepší věci na světě jsou stejně zadarmo - slunce, senzační pohledy, nádherné holky. Nespoléhám na to, že se uživím, ale na to, že pokud bych se ocitl v nouzi, spousta lidí mě padnout nenechá. Například by mi vůbec nevadilo dělat žebráka. Kdybychom neměli ani korunu, tak by nás to buď nějakým způsobem zmobilizovalo, nebo by nám pomohla náhoda nebo by to celé skončilo. Nerozhazuje mě to. Jist sám sebou si nejsem a můžu jen dělat maximum proto, aby mě nedostali střízlivého.

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ