Ještě si dobře pamatuji, kolik lidí stálo o to zúčastnit se před rokem 1989 "domácí univerzity", v níž přednášel profesor Ladislav Hejdánek. Od té doby uplynulo dvacet, možná víc let, a já se zas dozvídám o mladých lidech, kteří jdou studovat teologickou fakultu Univerzity Karlovy právě proto, že na ní přednáší filozof Hejdánek. Už chápu proč. Vím to od té doby, co jsem měla možnost posedět s ním skoro celý den ve městě, které máme oba rádi, v Písku. Jeho slova se mi často znovu a znovu vracejí do myšlenek a obraz mnohé nové události se objeví barevně a ostře, jako vyvolaný z negativu filozofického teoretizování. Zvlášť pokud se to týká onoho neodbytného otazníku - jak myslíme. Je jasné, že každý jinak. A základ našeho myšlení je nejen ve výchově, v charakterových vlastnostech, v uznávaných hodnotách a ve vzdělání, ale je též ovlivněn prostředím, ve kterém se pohybujeme, vztahem k lidem a okolí vůbec, a hlavně postavením. To leckdy významně ovlivňuje, jak kdo má kritický pohled sám na sebe, na své chování. Je-li toto otupeno, pak takovému člověku některé skutky nepřipadají nepřiměřené, trapné ani nevhodné. A bohužel tahle stupnice jde až k označení zavazující, cynické, nebezpečné, korupční a zcela nemorální.

Jistě čekáte konkrétní příklad. Tu je. Léta v žurnalistice, byť na dvacet let přerušená, mně dopřála několik novinářských vyznamenání, ale když síly docházejí, raduji se z každého novinářského výhonku, který vidím rozkvétat. Mluvím o mladičké redaktorce Lidových novin Renatě Kalenské. Nechybí jí odvaha k tomuto řemeslu nutná, se kterou zpovídá naše přední politiky. Její umění tkví v tom, že klade otázky tak, aby zpovídaný sám vyjevil - jak myslí. Jaké se mu v hlavě odehrávají pochody, co považuje za důležité a co ho ani nenapadne. Tak tedy konkrétně: když v rozhovoru s předsedou ODS Mirkem Topolánkem probrala skutečnost, že si věří, cítí se schopný, a chce být předsedou české vlády, přišla na řadu i ožehavá témata. Na příklad fakt, že letos panu Topolánkovi hradila pobyt na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech firma Phillip Moris. Takže rozhovor vypadal takto:

Top.: A já říkám, že to byla uměle vyrobená kauza. Vzal jsem si z ní své poučení.

Kal.: Jaké poučení?

Top.: Pykal jsem za to mediálně. A asi právem. Jsem v čele politické strany a jak říká Václav Klaus: "Na čele pelotonu fouká." A poučení je, že si už dávám pozor a starám se o to - kdo mě kam zve.

Kal.: Už byste si tedy festival ve Varech nenechal platit?

Top.: Panu Bartoškovi jsem říkal: "Teď to bude složitější a myslím, že teď budete mít problém sem ty politiky dostat. Budete muset udělat úplně jiný mechanismus." Já už si budu dávat pozor. Už bych to neudělal.

Kal.: V únoru jste na tiskovce ve Varech řekl, že na jejich festival jezdíte pravidelně.

Top.: Dá se říct, že posledních pět let. A vždycky to někdo platil.

Kal.: A víte kdo?

Top.: Netuším. Ale fajn, veřejně se řeklo, že to není košer, a já to tak beru.

Kal.: Vzal jste si poučení i z toho, že jste pozdě odevzdal soupis příjmů za minulý rok?

Top.: Za to jsem si také odestál svoje. Poučil jsem se v tom, že si musím lépe zorganizovat své sekretariáty.

Kal.: Stejně jako vloni, předloni...

Top.: Kdybych nedělal chyby, nebyl bych člověk. Byl bych stroj. Tohle beru jako drobné chyby po cestě.

Tak si to rozeberme. Pana Topolánka ani náhodou nenapadlo, že by si při svém příjmu měl účast v Karlových Varech zaplatit sám. Není hereckou hvězdou, pozvanou ke zvýšení mezinárodního lesku festivalu. Dokonce spiklenecky doporučoval řediteli festivalu, aby našel mechanismus, do kterého by novináři nemohli vrtat, a ještě mu to ujelo při rozhovoru s novinářkou. Je pro něj samozřejmostí, že je pohoštěn, ubytován, třeba obdarován. Přijímá beze studu výhody zlevněných služeb i požitků, na která přece mají poslanci a senátoři právo. Že to je dědictví po "socialistických" předchůdcích a že je to v dnešní době nadbytečné, jako by ho ani nenapadlo. Nic mu neříká, že se tak děje v zemi, kde se musí šetřit každou korunou ve veřejných výdajích, protože nastává kritický stav v odvětvích pro zemi životně důležitých - ve zdravotnictví, ve školství.... Pro to všechno je přece jen jeden zdroj - státní pokladna. A kázeň samozřejmě vyžadovaná od občanů, totiž odevzdávat v zákonných lhůtách přiznání - jako by nebyla jeho věc, to opomenuly jeho sekretariáty. Nač by je jinak stát platil...

Na každém kroku je dobré klást si otázku: jak myslíme? Mirek Topolánek uzavřel výše zmíněný rozhovor pro Lidové noviny takto: "Pokud někdo aspiruje na post premiéra, musí být velmi rezistentní proti stresu, musí snášet pomluvy, útoky, lež, nenávist, závist. Jedině člověk, který je schopen se s tím vypořádat, je pak schopen tu funkci dělat. Já to tedy beru jako velmi dobrý trénink." Chraň, panebože, naší zemi před takovým premiérem! Obrostl hroší kůží. Plete si pravdu se lží. Obviňuje druhé, vyčítá jim závist. Neuměl by říct vysokým státním úředníkům třeba v České konsolidační agentuře, která spravuje stamiliony špatných úvěrů z bank, a nebo z Fondu národního majetku, že si nemohou rozdělovat miliony na odměnách, nejsou-li viditelné úspěchy jejich práce. A že si nemohou takovými odměnami jako by nic kupovat dozorčí a správní rady, složené většinou z politiků. Neuměl by ani přátelsky říci prezidentu Václavu Klausovi, že bylo faux pas nechat se fotografovat při přípitku s bossem karlovarského lázeňského podsvětí Alexandrem Rebjonkem, bývalým dohlížitelem nad dodávkami československého uranu, navíc jsou-li oba ve stejné, slušivé, jasně darované bundě. Zdroj ruských peněz, které jsou investovány v Karlových Varech, je stále neznámý a poučení, že kde není jasno, politik nemá být, je prastaré. Mirek Topolánek by ani nemohl vyčíst svému největšímu soupeři Stanislavu Grossovi z ČSSD angažovanost při obměně vedení Českého Telecomu či Českých aerolinií, a nebo časté kontakty na příklad s průmyslníkem Andrejem Babišem. Už proto ne, že by se mu leccos vrátilo jako bumerang. Je to tak. Pocítíte-li moc, vlivné postavení a popularitu, přímočarost myšlení se najednou začne podivně kroutit. Najednou vám na mysl nepřijde, co by normálního člověka napadnout mělo. Můžete stokrát opakovat, že novinář, který vám to připomene, je závistník a lhář. A najednou někde v skrytu duše se vynoří touha: zakázat, zadupat, znemožnit! To kdyby tak šlo...