Rozesmát publikum je dnes zjevně ta nejjednodušší věc na světě. Tedy alespoň pokud budeme usuzovat z převládající praxe obchodních televizí, jejichž zisk je přímo úměrný počtu diváků prodaných zadavateli reklamy. Po dlouhá léta bývalo prostým principem hospodsky bodrého veselí spiklenecké pomrkávání lechtivých dvojsmyslů. Ty - přes veškerou svou uslintanou pokleslost - přece jen počítaly s (byť minimální) mírou schopnosti diváků chápat a domýšlet. Dnes už jí dávno není zapotřebí. Vše je jen a jen otázkou správného načasování a dávkování přímočaré vulgarity a sprostoty. Přesně podle prajednoduchého hesla "čím víc, častěji a sprostěji, tím lépe". Pointy zpravidla nahrazují co nejhlasitěji a nejzřetelněji pronesená sprostá slova, po kterých bezprostředně následuje "atomový" výbuch smíchu a frenetického potlesku studiového komparsu. A patrně i nejednoho diváka doma před obrazovkou.

Výčet koláčově úspěšných pořadů kalkulujících především s účinností banální a primitivní sprostoty by byl dlouhý. A zdaleka nejde jen prvoplánové a nápaduprosté, bulvárně-vulgární trapnosti z rodu TELE TELE. Zjevně s ní kalkulují i estrády zdánlivě vystavěné na jiném základě - od Natočto! (amatérské video), až po Telebazar (televizní reklamy). I v jejich případě samozřejmě platí "proti gustu!" Přesto je na místě otázka, kterou si brzo budou muset položit především sami průkopníci a představitelé dnešní všeobecné televizní likvidace zažitých představ o slušnosti: Kam dál či hlouběji se vydají při nadbíhání nižším diváckým pudům?

Komický efekt těžící z prolamovaní společenských tabu může fungovat pouze dokud ona tabu existují. A i ty největší sprosťárny nakonec zevšední.