Neděle 19. 10. 2003 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.04, repríza 23. října v 0.04

Nitky života se sbíhaly ve Vsetíně, na zámku, svítícím novostí (tyto informace jsme získali v knize prof. Josefa Janáčka o Albrechtovi z Valdštejna). Přestavba staré tvrze na ostrohu nad řekou Bečvou se podařila. Město leželo stranou živých obchodních cest, ale zcela odříznuto od světa nebylo a za přispění vrchností pomalu bohatlo. Panské sídlo bylo zároveň opěrným bodem pokračující expanze do hor, místem, kde se rozhodovalo o zájmech čtyř set poddanských rodin ve dvou městečkách a třinácti vesnicích. Lukovské panství bylo zalidněnější než vsetínské, a na platech poddaných vynášelo víc. Tvořila je městečka Fryšták a Slušovice a na čtvrt stovky větších i menších vesnic, ležících často v těsném vzájemném sousedství. Neplatilo to však o celém území - za Skalným už stačil les pohltit zbytky kdysi rozorané půdy, cesty se změnily v těžko přístupné lovecké chodníčky. Za Držkovou a Kašavou klesaly vrchy do nížiny, které na jednom výběžku vévodil hrad Lukov. Hrad v té době byl ovšem poněkud z módy, už dávno neodpovídal představám šlechty o pohodlném bydlení. Velký stavební ruch, který zachvátil v druhé polovině 16. a na začátku 17. století renesanční Moravu, ho minul, byla to pořád nedobytná gotická pevnost proti Turkům a všem dalším možným nepřátelům.

Do třetice spadlo Albrechtovi do klína panství rymické. Bylo trochu izolované, ale na druhé straně mělo mimořádně úrodnou půdu, protože už leželo na Hané. Rymicím vévodila dvoupatrová tvrz, kterou si dřívější majitelé přizpůsobili požadavkům renesančního vkusu. Mohutná budova vnitřním vybavením představovala komfortní sídlo nového typu.

Celé to dědictví však mělo jeden háček, totiž kšaft. Kšaft jako závěť. Sepsal ji Lukréciin otec. Celý majetek měl podle něj zůstat - dokud dcera žila - pod její správou. Po její smrti se měl rozdělit mezi další příbuzné. Valdštejn se o ten majetek nestaral. Kvůli němu se pravda ženil, jenomže - nedával to najevo. Byl dobrý hráč. Žil po boku své bohaté ženy jako její manžel. Vyčkával. Počkal si celý rok. Pak navštívil Lukréciina synovce a podepsal s ním dohodu, ve které se ten mladý muž vzdal nároku na majetek Lukov a Rymice v hodnotě dobrého čtvrt milionu. Albrecht mu vysázel ihned na stůl hotovost - 8000 zlatých. Za 8000 se synovec zbavil čtvrt milionu. Otázku vlastnictví pak rozetnula manželka Lukrécie, která nyní prohlásila svého muže Albrechta za spoluvlastníka všech svých statků. Okamžitě to bylo zapsáno do olomouckých zemských desek. Valdštejn se stal s konečnou platností moravským usedlíkem.

Když odcházel z Čech, nespálil za sebou Albrecht z Valdštejna všechny mosty. Dřív nebo později se mohl zase vrátit, i když zatím na trvalý návrat nemyslel. Ostatně na Moravě nepřicházel do jiného světa, zásadně odlišného od českého prostředí.