Když jsem jako dítě chodíval s maminkou do kostela, čekala vždycky na kázání. Pak si o něm s tátou doma povídali, pana faráře chválili, nebo ho kritizovali. Já, být farářem, tak by dnes mé kázání znělo asi takhle:

Chápu všechny nespokojence se současným stavem naší společnosti a světa vůbec. Většina z nás by chtěla mít nejen více peněz, ale i pocit bezpečí, dovolaní se spravedlnosti, jakož i více slušnosti a úsměvů mezi spoluobčany. Taky bychom si přáli mít méně, nebo dokonce žádné gaunery, zloděje, tuneláře, podvodníky, lenochy, lháře, jakož i víc charakterních politiků místo pokryteckých populistů. Současný svět není příliš utěšeným místem. On ale nebyl nikdy! Konečně stačí jít na Shakespeara, nebo nahlédnout do bible. Teď vidíme, díky médiím, jen víc čerstvých svědectví o všem zlém, co ďábel v degenerujícím světě nadbytku i hmotné a duchovní chudoby páchá. Proto se leckomu může zdát, že se blíží konec světa.

Přesto všechno si ale myslím, a je škoda, že si to mnohem víc neuvědomujeme, že jsme se ještě nikdy za dobu existence lidstva neměli tak dobře, jak se máme dnes. Nemyslím jenom to, co všechno zkonzumujeme. Myslím tím i demokracii, šíři svobod jednotlivce i bohatý sortiment stravy pro duši. Ten, kdo chce a je ochoten pro to něco dělat, může si zařídit život svobodně podle svého. Jiná věc je, kolik lidí vskutku chce. Já se o to pokouším, hektickému světu jsem utekl do přírody, Blesk nečtu, na Novu se nedívám. Stýkat, povídat a dopisovat si můžu s kým chci, věřit v co chci, číst, říkat, či psát taky a nikdo mě za to nepronásleduje. O obsahu mé lednice a špajzu se mým předkům ani nesnilo. O mé neduhy se i v tom proklínaném zdravotnictví starají tak, jako ještě nikdy předtím. Krásných myšlenek, knih, hudby a dokonce i televizních pořadů je tolik, že je člověku pomalu líto umřít. Také zajímavých lidi s dobrým srdcem je stále dostatek! I s tou malou penzí se dá vyjít, člověku nehrozí ani hlad, ani zima. Kdy v minulosti byl život tomu dnešnímu alespoň trochu podoben? A když byli lidi chudší a museli v potu tváře dobývat svůj chléb, že byli radostnější a na sebe hodnější? I to je věc naší svobodné volby. Nám přece nikdo nebrání, abychom se zřekli konzumního běsnění a ve skromném životě věnovali ušetřenou energii obecnému blahu a službě potřebným.

Vytvořit si ale uměle, v době zhejčkané rozmazlenosti, podmínky podobné těm, které měli naši předkové, je asi úkol nadlidský. Nezbývá ale, než se o to alespoň trochu pokoušet. Lásku a víru dostáváme darem, umění vděčně a uvědoměle se radovat ze svobody, zdraví a obecného blahobytu nesmíme ale pošetile očekávat shůry, nýbrž trpělivě kutat ze sebe sama.