"Mluv jen tehdy, pokud to, co řekneš, má větší cenu, než mlčení," radí stará zkušenost. Jak hrobové ticho by se asi nejednou linulo studiem, kdyby této rady dbali účastníci nejrůznějších televizních rozhovorů, besed či talk-show? Stará moudra však postrádají potřebnou mediální atraktivitu. Proto se na nás z obrazovky místo léčivého ticha denně valí přívaly zbytečných slov - od ukrutně veselých historek, vtipů a žertování, přes tragikomicky hlubokomyslná filozofování nad životem, až po cynické ohlupování publika.

Svébytným druhem mezi upovídanými televizními baviči, mudrlanty a manipulátory jsou politici nejrůznějších barev a přesvědčení. Na rozdíl od různého "verbálního smogu" šířeného obrazovkou, vyplatí se politiky občas vyslechnout. První říjnový víkend si zmínku zasloužily hned dva momenty televizních politických potlachů: Jednak názor, že probíhající bezpečnostní dopravní akce je důkazem dnešního směřování České republiky k policejnímu státu (!), jehož se v Partii na Primě dopustil poslanec Oldřich Vojíř z ODS, jednak gottwaldovsko-hospodské odhodlání nedělat v Evropě "tu zaprděnou (!) českou politiku", které ve Šponě České televize oznámil Vojířův stranický šéf, Mirek Topolánek. Není nad upřímnost myšlenek a formulací. Zvlášť, když tak ladí s dnešním televizním směřováním k efektu bez obsahu a k populistické vulgaritě.

Při troše trpělivosti však může divák i v televizi stále ještě potkat "povídavá posezení", při jejichž sledovaní se nemusí stydět a uhýbat pohledem od obrazovky. V týdnu před citovaným víkendem rovněž minimálně dvakrát - v úterý Na plovárně, kde si Marek Eben povídal z filmovým badatelem Pavlem Taussigem, a při pátečním Čaji pro třetího, k němuž přijal pozvání Milana Uhdeho a Jana Konvalinky historik Josef Válka. Ať už se vedla řeč o historických peripetiích českého filmu nebo se vedl gentlemanský spor o míře naší spoluviny na vlastních dějinách, stálo za to dívat se a poslouchat. Jako vždy, když má host skutečně co říct.