Poezie francouzského básníka René Daumala (1908 - 1944) - rodáka z Remeše - neměla do začátku devadesátých let příliš mnoho příležitostí v Čechách zdomácnět. Vinu na tom nesla nepochybně doba: básně surrealistického východiska (nadto značně depresivního rázu) programově zkoumající hranice lidské existence se musely nutně na první pohled jevit tehdejším dohlížitelům nad kulturou podezřele. Podstatný obrat v tomto ohledu přineslo až vydání dvou zásadních knih: Vysoká hra (1993) a Černá poezie, bílá poezie (1996), z nichž také rozhlasový pořad čerpá. Nešlo však zdaleka jen o politické tlaky. Sám dobový vkus ležel v tu chvíli někde úplně jinde - a tato situace, obávám se, platí konec konců dodnes.

Abychom porozuměli výchozí pozici takového básnění, uvedu citát Daumalova přítele a spolučlena dnes již legendární literárně-výtvarné skupiny Vysoká hra Rogera Gilbert-Lecomta. Ten tvrdí: "Básnická inspirace je západní formou vidoucnosti." (Tak tedy chápali své směřování - z čehož pak přirozeně plynuly nároky, jež na poezii kladli). A není náhodou, že Daumal k tomu neváhá poznamenat, že "poezie také zradila, neboť se stala uměním."

Podobná formulace se zdá být pro Daumala typická. Odmítá kompromisy; jeho vlastní básně jsou nepostižitelné prostřednictvím jakékoli konvence či módy. A toto svrchované gesto - přes jistou křečovitost, která je chtě nechtě provází - se jeví dnes také tím nejcennějším, co v sobě Daumalovo hledačství nese. Daumalův lidský osud je ovšem (vztahujeme-li na něj běžná kritéria) tragický. Jako jsou tragické veškeré osudy umělců podobného založení. Náročná duchovní cvičení, kterým se neváhal oddat, ale i jeho vypjatý asketismus byly jen vcelku logickým vyústěním experimentů, které od mládí prováděl.

Samotné Daumalovo dílo není rozsáhlé. Zahrnuje jedinou vydanou básnickou sbírku (ve své době oceněnou prestižní cenou) a jeden jediný román. Pozůstalost pak tvoří nedokončený prozaický text a řada dalších básní.