Národní filmový archiv si připisuje veliké zásluhy za zpřístupňování děl, která si z nejrůznějších důvodů zatím do tuzemských kin cestu nenašla. Jedním z cenných "úlovků" je rovněž francouzský snímek Célina a Julie si vyjely na lodi. Před bezmála třiceti lety jej natočil režisér Jacques Rivette, od něhož jsme již několik filmů viděli. Pokud pomineme dávnou, kdysi skandální Jeptišku, máme v dobré paměti jeho poslední tvorbu, reprezentovanou tituly Krásná hašteřilka a Kdo ví.

Pokud jste některý z Rivettových děl již viděli, jistě jste si všimli dvou důležitých aspektů: jednak nadměrné (často tříhodinové) délky, jednak výrazově minimalizovaného vypravěčství, které nutí diváka, aby zcela zapomněl na přitažlivost akčních trháků a oddal se téměř nehybné hladině zdánlivých banalit a jakoby zastaveného dění.

Ani tento příběh neohromuje svými zápletkami. Stručně naznačeno, vypráví, jak dvojice náhodných, snad mírně afektovaných přítelkyň - jedna pracuje v knihovně, druhá ve varieté - vstoupí do zpola snového prostředí dávné aristokratické společnosti, kde se schyluje k brutálnímu zločinu. Opakované průhledy do událostí, které si zprvu nedokáží poskládat, je posléze vedou k rozhodnutí aktivně zasáhnout...

Upozorňuji ovšem, že tento dějový nárys je zcela orientační, důležitost toho, o čem se vypráví, je potlačena ve prospěch toho, jak se vypráví. Způsob pojednání je zde rozhodující a určující, ovšem vyžaduje bez nadsázky andělskou divákovu trpělivost. Vyprávění totiž plyne v dlouhých pasážích, které nás postupně seznamují s tou či onou protagonistkou (stačí si vybavit nekonečnou úvodní sekvenci, kdy Julie ostýchavě běží za nepříčetnou Céline s jejími ztracenými svršky), s jejich nehybně snímanými činnostmi, přičemž motiv okamžitě zapomínaného, ale jistě hrůzného tajemství hraničí někdy až se směšnou toporností svého ztvárnění. Odchody z tajemného domu, který je neodolatelně přitahuje, totiž pravidelně provází zničující tělesná slabost, která si vyžaduje pevné podpírání.

Průnik do paralelního příběhu hrdinky uskutečňují dvěma způsoby: buď se pomocí čarovných bonbonů mohou do něho v subjektivních vizích prolnout jako pozorovatelky, nebo výše zmíněnou budovou vstoupit coby přímé účastnice. Zatímco současné dění vykazuje téměř dokumentárně reportážní přístup, záměrně zbavený dramatického vzedmutí, inscenování minulosti (na námět povídek Henryho Jamese) je stylizováno do dávných, ještě naivních senzačních melodramat z němé éry (s vědomým pozůstatkem v podobě několikrát se vracejícího mezititulku, který oznamuje nadcházející zvrat - "ale druhého dne ráno...").

Rivette natočil zajisté vytříbený film, byť jej shledávám jako značně samoúčelnou, do sebe zahleděnou spekulaci na hranicích pseudoumění. Zejména závěrečnou epizodu, která se vrací k úvodní (avšak s postavami, které si jejich představitelky přehodily), se ozřejmuje, že jde o exklusivně se tvářící nicméně povrchní hrátky s nejistými - volně zaměnitelnými či přenosnými - významy i existencemi.

I když film bývá označován za jeden z nejvýznamnějších hledačských pokusů v novodobé světové kinematografii (časopis Cinema mu dokonce přidělil vrcholných 100 procent, čímž zajisté vyděsil své čtenáře, zvyklé na takovéto hodnocení u úplně jiných filmů), není tak objevný. Obdobnou zápletku s týmž magickým prolínáním přítomnosti a minulosti (včetně postupného odhalování smyslu dávných událostí) uplatnila již Daphne du Maurierová v mysteriozní detektivce Dům na pobřeží. Rivettův film je vlastně též detektivka, byť asi nejnudnější, jaká kdy vznikla.