Nevidím jinou možnost, než se opakovat. Sice je dost témat, o nichž by se dalo psát v době, kdy Severní Korea prohlašuje, že vyrábí - přes veškerá varování Spojených států a zbytku světa - jaderné bomby, kdy palestinská studentka práv neváhá zabít sebe, aby zabila dvě desítky nevinných civilistů v izraelské kavárně, kdy Ariel Šaron neváhá bombardovat syrské území, čímž dovedně propojuje svůj problém s problémem Američanů v Iráku (vždyť přece Sýrie stojí v boji proti terorismu na špatné straně) a kdy George W. Bush předává starost o likvidaci toho svého iráckého problému Condoleeze Riceové a Kofi Annan odmítá pro Spojené národy takovou roli v Iráku, z níž by jednoznačně nevyplývalo, že mise OSN je nezávislá na americké okupační správě země. Dříve odmítal podřídit OSN v Iráku Američanům z principiálních důvodů, dnes také proto, že kdyby v tomto bodě ustoupil, ohrožoval by vědomě životy pracovníků mise Spojených národů na iráckém území.

O tom všem by se dalo dnes napsat, ale zároveň je tohle všechno kontext jedné velmi aktuální evropské situace, a ta je nám bližší. I když ji ten globální kontext poznamenává a každý z nás by ho měl mít na paměti, když si utváří vlastní postoj k problému "Evropa".

Problém Evropa je dnes už na sto procent náš vlastní - skoro by se dalo říci domácí - problém. Domácí natolik, že o něm ve chvíli, kdy píši tyto řádky, celý den diskutuje parlament. A diskutuje tak, že bohužel, musím zopakovat v "aktualizované" verzi to, co už jsem na této stránce jednou psal: dokud politici členských zemí Evropské unie i těch zemí, které do Unie vstupují, nebudou ochotni říkat svým voličům, že jejich blahobyt už teď závisí a čím dál víc bude záviset na síle Unie a čím dál míň na síle, kterou si oni - domácí politici - uhájí vůči Unii, dotud nebude možné očekávat, že občané jednotlivých zemí Unie a tedy i České republiky, automaticky akceptují takový dokument, jakým je třeba Evropská ústava. A o té ti politici jednají právě nyní na několikaměsíční mezivládní konferenci. Na úspěchu jejich jednání závisí budoucnost a možná i existence Unie. A my slyšíme a čteme v novinách jen o tom, jaké postavení pro naši zemi by v Evropské unii měli čeští politici vydobýt, jaké pravomoci by neměli popustit Bruselu a s kým se mají spojit, aby uvnitř Unie vytvořili dostatečnou sílu proti těm druhým. Výsledek zahajovacího zasedání mezivládní konference v Římě se posuzoval právě jen z těchto hledisek. A nejen u nás. Bohužel.

Je to špatně. Jednání mezivládní konference by se mělo posuzovat také a především z toho hlediska, zda se státům Unie - i těm novým, i nám - podaří společně dát Unii takové nástroje a mechanismy, které by umožnily její fungování v pětadvaceti členech. Vlastně o množství členských zemí tu ani tak nejde, spíš o jejich různorodost. Dokud se evropská Unie rozrůstala postupně ze šesti zemí na patnáct, musela překonat jen jednou opravdu vážné úskalí, podobné tomu, které ji ohrožuje dnes (to slovo ohrožuje jsem nenapsal bez rozmyslu). Španělsko, Portugalsko a Řecko byly země s nedemokratickou minulostí a s nižší ekonomickou i sociální úrovní. Unie jejich vstup unesla, pomohla jim a tyto tři země žijí dnes bez problémů evropskou realitu. Teď přichází osm nových zemí, které mají zcela jinou historickou zkušenost než kdokoli v západní Evropě, osm národů, pro které je suverenita novou a vzácnou zkušeností a naopak jejich zkušenost se svazky hospodářskými a "obrannými" je smutná. Do otevřených dveří nového "kolektivního" domu vstupují jen s podvědomou nedůvěrou. A chtějí slyšet, že v něm nepřijdou o svobodu.

Potřebují slyšet každý den a každou hodinu, že jejich svobodou a prosperitou je Evropa. A potřebují, aby je politici o tom přesvědčili pádnými argumenty.

Podruhé se budu opakovat: už jsem tu psal, že si myslím, že bez existence Evropské unie by se spor mezi Čechy a sudetskými Němci a jejich bavorskými zastánci odehrával v jiných polohách, než se odehrává, a že spor s Rakušany o existenci Temelína by byl mohl nabýt riskantních rozměrů, kdyby v Evropě nevládla pravidla zavedená Unií. A my bychom rozhodně byli - zase jednou - v pozici toho slabšího. Navíc, zatím se mi zdá stále ještě pravdivé myslet si, že díky svému vstupu do Evropské unie se pár desítek let nebudeme muset obávat toho, že se na východě někdo rozpomene na to, kam až kdysi sahala sovětská "sféra vlivu".

Proč tyto argumenty neslyším od českých politiků? A především: proč od nich neslyším, že prosperita této země je už teď přece závislá na prosperitě, síle, důvěryhodnosti, kterou si Evropská unie vydobude ve světě nelítostné obchodní konkurence? Proč neslyším od těch, kteří neváhají svými ultimáty a neústupností oslabovat prestiž a důvěryhodnost Evropské unie a podkopávat její postavení ve světě netušených rizik, jak chtějí prosperitu své země a blahobyt jejích občanů zajistit mimo rámec Unie nebo v Unii, která díky vnitřním rozbrojům ztratí své postavení ve světě? Mezivládní konference má jiný cíl než rozdělit v bruselských orgánech moc mezi členské státy. Má zajistit, aby Unie i po rozšíření byla tím, kvůli čemu do ní jedna evropská země za druhou přistupují: aby byla společnou platformou jejich bezpečí a jejich blahobytu ve světě, v němž je stále riskantnější zůstávat o samotě.