Od chvíle, kdy na tuzemské obrazovky poprvé vstoupil primář Sova & spol., uplynulo už čtvrt století. Za tu dobu bylo o Nemocnici na kraji města řečeno a napsáno mnohé. Spektrum názorů přitom tradičně sahá od nekritického obdivu až po totální zatracení - opusu i autora. Pokoušet se na ploše glosy zásadně obohatit letitou diskusi na dané téma nemá smysl. Na poznámku na okraj však aktuální praktická konfrontace se seriálovou legendou vydá. V extrémním rozporu většinou nejsou dietlovská fakta, ale jejich interpretace.

Obecně uznávanou realitou je řemeslná zručnost Jaroslava Dietla. O jeho talentu vymyslet nosný příběh, promyšleně jej gradovat v rámci jednotlivých dílů i celku, zalidnit jej vděčně typizovanými postavami, není pochyb stejně, jako o jeho výjimečné schopnosti umně sepsat dialog či přesně dávkovat humor, napětí a sentiment. Nedílnou součástí, a zároveň principiálním předpokladem úspěchu Dietlova řemeslného mistrovství v žánru televizních příběhů na pokračování byla jeho dokonalá znalost duše a tužeb diváka. Rozcestím protikladných soudů proto není spor o autorské schopnosti Jaroslava Dietla. Podstata tkví v různé míře ochoty přistoupit na specifická pravidla televizní načervenalé knihovny a přiznat autorovi právo vyjít vstříc publiku.

Objektivně rozhodnout spor dvou zásadně odlišných přístupů nelze. S vědomím dnes běžné míry a podob podbízení se nejnižším diváckým pudům však příliš příkrý odsudek neobstojí: Ve srovnání s dnešním hlavním proudem celosvětové - nejen dramatické a nejen televizní - produkce, je Nemocnice na kraji města i po letech dobře napsanou, zrežírovanou a zahranou, laskavou pohádkou, která neurazí. Vlídné přijetí už osmé reprízy Dietlova seriálového "majstrštyku" to dokazuje víc než výmluvně.