V Ágře, průmyslovém městě
ležícím 204 kilometrů jižně od Dillí, je k vidění největší atrakce Indie a
jeden z divů světa - prý nejvýstřednější mauzoleum, jaké kdo postavil z lásky:
Tádžmahal. Moje vzpomínka na první návštěvu Ágry je otřesná - chaotické,
mimořádně špinavé město. Řeka, svatá Jamuna, se podobala stoce a z pevnosti, kde
kdysi úpěl uvězněný mughalský císař Šáhdžahán, nebylo pro smog na Tádžmahal
vidět. Ve své době císař určitě Tádž viděl dobře, proto památník nechal
postavit tam, kde stojí - na dohled, v ohybu řeky.
Šáhdžahán byl
mughalský panovník, vládl v letech 1627-1658. Jeho otcem byl Džahángir, který se
přátelil s hinduistickým vládcem ve městě Órčha. Císař byl posedlý stavební
vášní a Indie mu vděčí za řadu památek, také za Červenou pevnost v Dillí.
Vrcholem je ale Tádž, pocta druhé šáhově manželce Mumtáz, která zemřela při
porodu. Prý ji tak miloval, že mu za jedinou noc po její smrti zbělely vlasy. Tádž
je vznešená a nádherná stavba z bílého, někdy až průsvitného mramoru, ozdobená
obrovskými kupolemi, bočními minarety a nesčetnými intarziemi z polodrahokamů. Ty se
v Ágře, byť v pokleslé podobě, vyrábějí dodnes. Mauzoleum prý budovalo dvacet
tisíc lidí po dobu dvaadvaceti let. Hlavním architektem měl být Peršan z města
Šírázu, na intarzie přizvali odborníky z Evropy. Některým zvlášť šikovným
dělníkům prý po dokončení usekli ruce, nebo alespoň palce, aby je nenapadlo
postavit další tak dokonalou věc. Mramorový skvost je zasazen do krásné symetrické
zahrady, protkané třpytivými vodními cestami. K vznešenému dojmu přispívají
vstupní brány a také poloha na břehu řeky Jamuny. Šáhdžahán chtěl mít mauzoleum
stále na očích. Přání mu s nečekanou důkladností splnil vlastní syn a nástupce
Aurangzéb. Nepohodlného tatínka uvěznil v nedaleké pevnosti. Aurangzéb byl tvrdý
panovník. Uvěznil otce, bojoval se svými bratry a na hinduisty uvalil velké daně. Byl
netolerantní a lidé ho neměli rádi, což také urychlilo úpadek velké mughalské
říše. Kromě Tádžmahalu a pevnosti se v Ágře a jejím okolí dodnes nachází mnoho
dalších památek, mezi nimi někdejší metropole mughalské říše - mrtvé, ale
výborně zachovalé město Fatehpur Sikrí. Mughalové je postavili se vší
okázalostí, po čase však zjistili, že zde není voda. Tádžmahal je muslimská
stavba, Ágra bývala kdysi čistě muslimské město. Dnes tu stoupenci Alláha tvoří
asi jedenáct procent, což je skoro celoindický průměr. Sláva místa vyvanula.
Výstavný muslimský hřbitov vedle Tádže nahradilo hinduistické krematorium. Na
břehu špinavé Jamuny si sádhuové zřídili lázně. Oplácaný chlapík v bederní
roušce šafránové barvy střídavě pospává a pokuřuje trávu. "Co tady
děláte " ptám se. "Studuji Jamunu," odpovídá. "Jsem boží
student, mám zaměstnání na celý život. Doputoval jsem až k svaté Jamuně." Na
otázku, zda se v řece koupe, odpovídá, že ano. Zdechliny mu nevadí, voda Jamuny je
tak svatá, že očistí všechno. Tvrzení podpoří činem a vleze tam. Má odvahu.
Dokonce i mrtvé, kteří jsou u řeky spalováni, omývají pozůstalí doma. Přes řeku
se díváme na Tádž zaplavený Indy, kteří za vstup nemusí platit tolik co my.
(Knihu Pavly Jazairiové V
Indii, odkud jsou text i foto převzaty, vydává koncem října nakladatelství
Radioservis.)