Zánik Rakousko-Uherska a vznik samostatné ČSR způsobil výraznou proměnu společenského klimatu a pochopitelně se odrazil i na repertoáru různých glosátorů každodenního života, kteří se v oblasti populární kultury již tradičně rekrutovali z řad šantánových zpěváků či komiků. Někteří z nich se sice do prohnilého mocnářství s větší či menší odvahou "strefovali" z týlového bezpečí zpěvních síní a kabaretů již v letech první světové války, po státním převratu však mohl jejich ostrovtip beztrestně propukat naplno. Příkladem mohou být některé prvoplánové politické kuplety Karla Hašlera, který se v nich často neváhal uchylovat až ke zbytečným vulgarismům, tehdy však ve spojení s nenáviděným Rakousko-Uherskem mocně aplaudovaným.

U jména tohoto plodného muzikanta, kabaretního ředitele a zpěváka se na chvíli zastavme, neboť v prvních letech mladé republiky neexistovala snad žádná oblast populární kultury, kde bychom na jeho jméno nenarazili. Karel Hašler byl totiž člověkem, kterého tehdy znal naprosto každý - ať již jako autora staropražských písniček nebo peprných satirických kupletů, které s chutí halekal svým dyšným hlasem z jevišť kabaretů, na nichž počátkem dvacátých let vystupoval. (Zde krátká vsuvka - i když Hašler před rokem 1918 účinkoval i v několika němých filmech, jeho skutečné vzezření tehdy znal jen relativně malý počet stálých návštěvníků jeho kabaretu, jak o tom svědčí i událost z 27. října roku 1918, kdy "pogromově" naladěný dav již iniciativně ničil symboly připomínající starý režim. Nejspíš měl ale současně spadeno i na určitou vrstvu obyvatel, neboť na Staroměstském náměstí zachránilo Hašlera před hněvem lidu až jeho úpěnlivé volání "Lidičky, já nejsem Žid, já jsem Karel Hašler...!")

Vznik ČSR uvítal Hašler například slavnostními pochody Ať žije česká republika (...máme energickou vládu, strašidlo na pražském Hradu...) a Naše zlatá republika (...každý občan republiky při ní stůj, kdo ji má rád, ten v ní najde domov svůj - ale kdo ji nemiluje, ten ať se k nám nestěhuje...), proslulým kupletem Kampak na nás, bolševici (...naše zem je maličká, má však svého tatíčka...) nebo vojenskou písničkou Náš tatíčku Masaryku (...na své děti spoléhej, do boje za republiku, kdy chceš, si je zavolej...). Hašler ovšem tepal zlořády hlava nehlava, a tak není divu, že se terčem jeho úderných kupletů brzy staly i politické a hospodářské poměry v mladé republice. Zvyšující se protivládní agresivita textů některých takových popěvků značně iritovala ministerstvo vnitra, které proto pod sankcemi odebrání licence zavedlo přísnou cenzuru veškerých kabaretních a divadelních textů. Toto nařízení však Hašler snadno obešel: když se stal ředitelem československé pobočky anglické gramofonové firmy The Gramophon Company Ltd., osobně nazpíval na gramodesky této firmy i několik svých politicky velice pregnantních písní, včetně silně protirežimního kupletu My nejsme národ fašistů (...kdo má u nás velkou hubu, podmaní si lid, kdo se zdá být nespokojen, ten je ihned bit...).

Politické satiře se ve dvacátých letech ve svých kabaretních vystoupeních příležitostně věnovali i populární komici Ferenc Futurista a Jára Kohout. Například v roce 1928 zaznamenaly gramodesky značky Vox v jejich podání kuplet Modes Robes textařů Špilara a Mírovského, který pod původním názvem Kšeft je kšeft zazníval v revui "Ferencstein a Kohoutsohn", provozované oběma těmito komiky v divadélku Rokoko. I když jeho text byl zaměřen spíše na židovské obchodní manýry, zazněly zde i narážky na tehdejší politickou situaci ve světě i doma (...Rusko, sovět, jako za báťušky - pumy, Sibiř, pušky.- Mussolini, Italia bella - Brenner, pušky, děla.- Rudé právo, šavličky a zbraně, bankety a daně...).

Futurista natočil na gramodesky i politické satiry, jejichž námětem byla například vládní politika příliš benevolentního poskytování studijních výhod ruským emigrantům (Ferenc má moc rozumu), nelítostná parlamentní debata představitelů politických stran ukončená nerozbornou jednotou při schvalování návrhu na zvýšení poslaneckých platů a společným odchodem všech poslanců do restaurace (Rukavice v parlamentě) nebo zpochybňování kompetentnosti ministra zahraničí Dr. E. Beneše (Není nad reklamu, Když jsem šel z hub). Jára Kohout se o tohoto politika - jeho jméno ukryl do pseudonymu "doktor Eduard Třebízský" - otřel v kupletu Kdybych byl milionářem, když mu s narážkou na politika J. Stříbrného (který se stáhl z politické scény právě po ostrém střetu s Benešem) vložil do úst vyjádření: Kdybych já měl milion, miliónek pouze, to bych se moc nevytrh', to by byla nouze - miliónek v bankovkách není pro mě dosti, mít tak tisíc stříbrnejch, to bych puknul zlostí...

Na výsledky parlamentních voleb v roce 1935, které přivedly do Národního shromáždění šéfa Sudetoněmecké strany K. Henleina, reagoval Futurista parodií zazpívanou s neodolatelným "německým" přízvukem na melodii známého valčíku Já bych chtěl mít tvé foto autora Járy Beneše: Henlein dostal befel z řiše, ach, z řiše - proto hned do Prahy piše, ach, piše: "Ich bin loyal! Nepohrd' bych čtyřmi křesly, ach, křesly". Malypetr řek': "no, ésli" a vzkázat mu dal: "Já bych chtěl mít tvé foto ve zlatým rámečku... (zmiňovaný J. Malypetr byl v letech 1935-39 předsedou poslanecké sněmovny).

Narážky na dobové poměry obsahují i výstupy Jindřicha Plachty, které tento nedoceněný komik natočil kolem roku 1930 na gramodesky značky Parlophon. Jeho postava venkovského Strejdy Duspivy se utkává s berními úředníky a pojišťovacími agenty (...na těch ouřadech je našinec samý oustrky...), dotěrným holičem (...nebude libo si přečíst noviny? - No, dejte mi s tím pokoj, nic tam beztoho není, než že musíme zaplatit ty separace...) či jako jeden z trojice pouličních zpěváčků komentuje známý případ spadlé pražské novostavby (...stavěli zedníci, stavěli lešení - barák spad' s lešením, to bylo zděšení. To bylo zděšení, nářků a brečení - kdopak to zaplatí? Povinné ručení...) nebo metody volebního boje (...frázema jsem jenom házel, horký sem to do vás sázel, až - až dali ste mi hlas...).

Podstatně méně humoru už ale obsahovaly gramofonové snímky reagující na politickou situaci z konce třicátých let. Měly povětšinou burcující názvy (Ať žije naše republika, Ta naše zem je jako zahrádka, Byli jsme a budem či Zvedněme hlavy) a přímočaře optimistický obsah. Na závěr dnešního článku ale ocitujme jeden naopak velice jinotajný text Dr. J. Červeného a V. Dubského k melodii J. J. Houšteckého s názvem Teď půjdem opět jiným směrem, kterou v únoru roku 1939 nazpíval jako jeden ze svých pouhých dvou gramofonových snímků na etiketu Esta - v anticipování nepochybně neveselých věcí příštích - písničkář a libretista Saša Razov: Osuš milá slzy - to, co tě mrzí, přebolel už každý z nás. Žili jsme v bludu a na osudu nesleví se ani vlas. Pokořeni ranou dáme teď stranou to, co nazývá se žal - zatneme pěsti a nové štěstí budeme hledat dál. Teď půjdem opět jiným směrem, v životě vůbec nic se nezmění, den opět zhasne před večerem a noc nás ukolébá do snění. Po nocích opět vzejde ráno - a slunce bude lidskou práci hřát.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz