44
vychází 20. 10. 2003

Zpět na obsah         

Televize
a film

FILM

Končalovskij chce točit nezávislé filmy

V Rusku se domácí filmy prosazují těžko, tvrdí Andrej Končalovskij. Známý režisér (První učitel, Šlechtické hnízdo, Strýček Váňa, Sibiriada, Mariini milenci, Duet pro jednoho, Lidé z bažin, Uvnitř kruhu) získal mnoho prestižních cen; v Karlových Varech se s úspěchem uváděla už v 70. letech jeho Romance o zamilovaných a v 90. letech Slepička Rjaba. Letos tu představil svůj nejnovější film Dům bláznů, který získal Zvláštní cenu poroty v Benátkách a je nominován na Oscara.

Dům bláznů, příběh pacientů ústavu choromyslných na čečensko-ingušské hranici, jímž střídavě procházejí čečenští bojovníci i ruská armáda, vyvolává otázku: Na čí straně tvůrce stojí?
Nejsem politik, nestojím na žádné straně. Umělec může zastávat pozici, jakou chce. Zpravidla toužím po tom, abych pochopil a vyjádřil člověka - a právě toto je můj postoj. Stojím tedy na lidské straně. Na straně těch, kteří trpí bolestí, je jim zima, bojí se smrti.

Co vás inspirovalo k tomuto zvláštnímu příběhu?
Viděl jsem televizní reportáž o ústavu choromyslných, který se dostal do středu čečenské války a který opustili všichni zdravotníci. Napadlo mě, že by to mohl být zajímavý film.

Jaký měl Dům bláznů v Rusku ohlas?
Řada diváků přijala s uspokojením, že film ukazuje poněkud jinou skutečnost, než jaká se jim prezentuje. A pokud jej viděli diváci z Čečny, ocenili, že je to první ruský film, který je neprezentuje jen jako bandity. Čečenci se totiž u nás stali jakýmisi "indiány" Ruska. Je to asi tím, že filmové příběhy potřebují zřetelné, jasné rozdělení postav - na "špatné" a "dobré", na hrdiny a zlosyny; dřív těmi zlými byli fašisté, teď to jsou "banditi" - zpravidla Čečenci. Ale kdybych chtěl dělat takové filmy, mohl jsem zůstat v Hollywoodu.

Dá se tedy říct, že film měl úspěch?
O úspěchu bych příliš nemluvil, na ruské filmy se totiž u nás příliš nechodí. Distribuce nabízí obrovský výběr americké, přesněji hollywoodské produkce, ruská díla se hrají málo; divák, který se vydá do kina, může nejspíš volit mezi dvěma americkými filmy - pokud vím, u vás aspoň ta volba může probíhat mezi americkým a evropským filmem. A pokud jde o můj film - kdo se vydá do kina na snímek o válce, navíc o bláznech? Samozřejmě, že když natáčím film, doufám, že se na něj někdo podívá. Ale jsem raději, když přijde sto lidí a odnesou si jej v paměti, než milion, který ho hned zapomene. Pro mě je důležité, aby film viděla a pochopila určitá vrstva lidí - tedy kvalita přijetí, nikoliv množství diváků.

V osmdesátých letech se vám podařilo prosadit se v Hollywoodu, proč jste jej opustil?
Hlavně proto, že jsem se změnil a chci natáčet zcela osobní filmy, být nezávislý na producentech, nechci mít odpovědnost za velké peníze. Na druhé straně se změnil i Hollywood. Před pětadvaceti lety jsem tam měl ještě možnost riskovat, také Forman tam pracoval svobodně. Myslím, že dnes by už sotva natočil Přelet nad kukaččím hnízdem. Hollywood je teď zaujat velmi nákladnými projekty určenými širokému publiku. Je to podobná honba za spotřebitelem, za velkými čísly, jako to dělá McDonald nebo KFC. A často jde taky o filmy obdobné kvality. "Spotřebitel" má v kině výběr mezi filmovým McDonaldem a KFC. Ale zatímco negativní důsledky tohoto způsobu výživy jsou už známy, ve filmu to ještě není zcela zřejmé. Bude to však špatné stejně - postupné ohlupování diváků povede k tomu, že lidé přestanou číst, přestanou vnímat a chápat život. Naštěstí stále jsou čtenáři i kvalitní diváci, kteří hledají odpovědi na otázky. A pro ně bych rád dál točil malé - ne, lépe řečeno "své" nezávislé filmy.

(ap)