Sobota 1. 11. 2003 Český rozhlas - VLTAVA - 16.30 hodin

Světová moderna většinou odmítala vše staré, bořila mosty, hleděla zásadně vpřed, mnohdy začínala úplně znovu. U českých modernistů je příznačné, že toto odmítnutí nerespektovali. Naopak - vycházeli ze smetanovsko-dvořákovského domácího zázemí a impulsy ze světa (například v podobě prvků impresionismu, neoklasicismu, rozšířené tonality apod.) využívali jako prostředku, nikoliv jako cíle. Zdá se, že výsledná syntéza musela být do značné míry konzervativní.

Celé století, jež od těch dob uplynulo a bylo provázeno nejrůznějšími bouřemi v souvislosti s nově se rodícími směry a experimenty, potvrdilo, že tato cesta "kompromisu" byla správná a tvorba jmenovaných autorů dodnes ani v nejmenším nevyčpěla. Určitým dokladem může být i program sobotního Symfonického koncertu, sestavený vesměs z české hudby dvacátého století.

Nejsvéráznější, nejprogresivnější a pro celoevropský hudební vývoj nejzajímavější autor našeho teritoria Leoš Janáček je zastoupen méně známou hudební básní Šumařovo dítě. V roce 1912 byl velmi zaujat básní Jaroslava Vrchlického o smrti šumaře, který zanechává na světě své housle, ale také malé dítě. To vše připadne po jeho smrti obci a nešťastný šumař se modlí, aby maličké nezemřelo hlady jako on. Je to už typický, citově vypjatý (zvláště v houslových sólech), výrazovou zkratkovitostí strhující Janáček.

Hobojový koncert Bohuslava Martinů, komponovaný v roce 1955 (tedy ve stejném jako komorní kantáta Otvírání studánek), nezapře typickou hudební řeč svého autora, vyzařující českou melodikou a synkopickým rytmem. Lyrika Josefa Suka je ovšem jiná než martinůovská. V rozsáhlé hudební básni Zrání, jehož motem se staly verše Antonína Sovy, autor filozofuje nad metamorfózami, jež přinášejí člověku už od mladého věku různé životní situace a peripetie. V roce 1917 bylo Sukovi již třiačtyřicet a měl za sebou nejednu těžkou osudovou ránu. Obrovitou partituru s ženským sborem, který v závěru na neutrální vokál dokresluje barevnou hudební paletu celé pozoruhodné hudební básně, můžeme přirovnat co do monumentality k velkým plochám mahlerovským či skrjabinovským. Bohatým nádherným tématickým zázemím však vycházejí z českého teritoria. Díky strhující premiéře v prvních dnech samostatné Československé republiky (30. října 1918) se stal její aktér Sukův přítel Václav Talich o rok později šéfdirigentem České filharmonie a zahájil tak její první slavnou éru. Uslyšíme vynikající novodobý snímek Libora Peška s Liverpoolskou královskou filharmonií.