Neděle 2. 11. 2003 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.04
Repríza 6. listopadu v 0.04

Mnohomilionový majetek, zabavený poraženým povstalcům v zemích Koruny české po bitvě na Bílé hoře v průběhu první poloviny roku 1621, zůstával téměř rok nedotčen v císařově vlastnictví. Vídeňským finančním expertům se sice nepodařilo uhlídat drobná ukořistění, jako bylo zabavení dvou Roupovcových domů Albrechtem z Valdštejna, ale na podstatu zabavených statků si zatím nedovolili sáhnout, ačkoli zápasili s vážnými peněžními starostmi a každý zlaťák do státní pokladny by jim přišel vhod.

Nikdo nepomýšlel na to, aby se zkonfiskovaných panství použilo k revolučnímu rozšíření panovníkova pozemkového vlastnictví u nás (takzvané "komorní statky" byly v drtivé většině málo rentabilní), ale plány na rozprodej konfiskátů nezněly všem jednoznačně pozitivně. Slibovaly sice blahodárný příliv peněz do prázdné císařské pokladny, ale na druhé straně vzbuzovaly obavy o výši konečného zisku. Žádosti o odměny za věrné služby v této době přicházely do Vídně stejně často jako upomínky za nezaplacené dluhy a mašinérie dvorské protekce se rozbíhala k novému, nekompromisnímu zápasu, v němž účty měly zaplatit poražené české stavy.

Nejprve bylo nutno spočítat, jak velký majetek bude možné přerozdělit. Půl roku trvalo Vídni a jejímu hlavnímu expertovi Karlovi z Lichtenštejna, než byl pořízen soupis. Bylo třeba vyjasnit všechny nároky věřitelů, manželek a dětí na konfiskovaných statcích, a taky bylo nutno vést v patrnosti informace o kapitálově silných soukromnících.

Prvním známým kupcem zkonfiskovaných statků byl hrabě Maxmilián z Trauttmansdorffu. Císař podstoupil Trauttmansdorffovi za 200 000 zlatých panství Horšovský Týn s několika menšími statky, a to z majetku zabaveného Vilémovi z Lobkovic. Trauttmansdorff byl cizinec, ale nad tím se nikdo nepozastavoval, protože pozornost byla upřena jinam. Poražení žili ve strachu o vlastní majetek - vítězové čekali na první příklad, který jim ukáže cestu ke kořisti, to jsme se dočetli v monografii Josefa Janáčka o Albrechtovi z Valdštejna. Dvě stě tisíc zlatých, to už byla značná suma, ale představovala pouze část hodnoty lobkovického majetku. Česká komora odhadla hodnotu Lobkovicových zkonfiskovaných statků na víc než 300 000 zlatých. Ve skutečnosti získal Trautmannsdorf majetek asi dvojnásobné hodnoty. Do císařské pokladny navíc řadu let nezaplatil ani zlatku, srazil si totiž odměnu za věrné služby císařovi. Taky dřívější císařův dluh si odpočítal. Zbytek kupní ceny zůstal dlužen ještě nějakých dvanáct let. Pan Trautmannsdorf šel příkladem, který pak následovali četní další.