45
vychází 27. 10. 2003

Zpět na obsah         

Názory, komentáře


JAK TO VIDÍ RUDOLF KŘESŤAN

Autor je jedním z průvodců nedělního Dobrého jitra Českého rozhlasu 2 - Praha

Ve znamení batůžku

Po době železné, bronzové a po dobách dalších žijeme nyní v době batůžkové. Začala přibližně před deseti lety. Vypadalo to tehdy jako jedna z extravagancí mladých lidí, která záhy opět zmizí. Opak je pravdou: batůžky se prosazují a osvědčují u stále širších vrstev. A nejen u nás. Jsou oblíbené i v mnoha dalších zemích. Včetně Ruska, kde kdysi vládl carský báťuška; nyní - baťůžek.

Tento moderně pojatý vak je k vidění v řadě různých podob a provedení. Divím se, že v široké nabídce si zatím nevybrali také naši ministři. Když je vídám v televizních záběrech při příjezdu do Strakovy akademie, jsou obtěžkáni bachratými aktovkami a složkami dokumentů. Patřičný batoh by vše pojmul líp. Možná ho nepoužívají proto, že jsou tradicionalisté a pořád ještě se domnívají, že batoh je vhodný leda tak do lesa. Ale copak i oni při vstupu na zasedání vlády nevstupují do houštin?

Kdo ví - možná by ministři chtěli používat batohy pro přenášení objemných dokumentů, ale rozmlouvají jim to jejich podržtaškové, protože by se jim nelíbilo, kdyby se tím pádem proměnili v podržbatohy.

Moderní batoh je lehký a je příjemné ho mít na bedrech. Některé druhy dokáží být dokonce natolik ohleduplné, že speciálně umístěná síťovina skýtá ventilaci zad. Ramenní i bederní popruhy jsou polstrované a vzduch může volně proudit přes třístranný ventilační systém. Některé batohy jsou až technickým zázrakem, jiné jsou jednodušší, ale plní také svou funkci. Prosazují se nejen v turistice, byť právě turisté je prověřují nejspolehlivěji. Bylo tomu tak už i v minulosti, neboť právě zájem o turistické batohy přivedl v roce 1936 francouzské bratry Lafumovy k tomu, že poprvé včlenili kovové části tehdejšího ruksaku do jeho útrob. Oběma bratrům za to byl udělen patent.

Různorodé batohy a batůžky se už dost dlouho neuplatňují jen v turistice, nýbrž i v každodenním životě. Staly se novodobým fenoménem - zásluhou svých praktických možností, které jsou dány i použitím moderních materiálů. Ty tam jsou doby, kdy školní taška na záda bývala v minulosti jen znakem žáčků v nejnižších třídách. V současnosti nosí na zádech svá skripta i vysokoškoláci. Batůžky přicházejí ke slovu také při řadě jiných příležitostí, a to dokonce i v souvislostech tak nečekaných, jeho je třeba karlovarský filmový festival. Už před několika lety jsem od jeho prezidenta Jiřího Bartošky slyšel, že vedení festivalu je hrdé nejen na exkluzivní hosty, nýbrž i na to, že tato událost přitahuje zájem řady batůžkářů. Tedy zájem vrstvy převážně mladých diváků, kteří se do Karlových Varů sjíždějí se zájmem o film.

Tomuto "zádovému zavazadlu" přicházejí v běžném životě na chuť i lidé starší. Ostatně - od dob nůší a letitých ruksaků je nesporné, že popruhy na ramenech umožňují lepší rozložení váhy, než když člověk nese tašku a je nachýlený na levobok nebo na pravobok. Už ve Velislavově bibli z první poloviny 14. století lze najít obrázek člověka nesoucího náklad svižně za pomoci popruhů na ramenech.

I v případech, kdy je transportováno něco lehkého, je tento prostředek v současnosti vítaný: uvolňuje člověku ruce. Ovšemže je radno se držet promyšleného balení. V případě cest do přírody se vyplatí ukládat pláštěnku do deště nahoru - a nikoliv až na dno. Při pohybu po městě je prozíravé uložit na přístupné místo například legitku k používání městské hromadné dopravy: pro případ, že podobně jako náhlý déšť se stejně nečekaně objeví revizor.

Zrod doby batůžkové souvisí jistě i s tím, že do běžného života vstupují stále častěji sportovní prvky oblečení a vůbec životního stylu. Uplatnění batohů se značně rozšířilo a už zdaleka neslouží jen turistům, pašerákům, horalům, vojákům, horolezcům a rybářům. Případně lidem při útěcích do zahraničí v různých dobách - včetně času hrozícího fašismu, jak se o tom lze dočíst například ve vzpomínkách univerzitního profesora Eduarda Goldstückera, který prchal v roce 1939 s batohem přes slovensko-polskou hranici.

Řečeno stručně: v současnosti batoh zcivilněl a vstoupil postupně do města.

Ovšemže rozšiřující se nošení batůžků by mělo znamenat i určitou ohleduplnost vůči ostatním. Zvláště v dopravních prostředcích není právě příjemné, když si někdo ponechává objemnější batůžek na zádech a ostentativně vám s ním šermuje pod nosem, případně do nosu. Otázkou je i to, kdy a kam se nošení takových batůžků hodí. Ale na druhou stranu je nezvratnou zkušeností, že takové hranice se obvykle posouvají - a co působilo až výstředně před lety, bývá později vnímáno jako něco běžného.

V době svého mládí jsem si rozhodně neuměl představit, že bych jen tak na ulici potkal nějakého šedesátníka, který by namísto obligátní aktovky, případně jiné tašky, měl na zádech batůžek. A ejhle, teď jsem tím šedesátníkem já - a jeden jsem si také pořídil. Právě v současnosti se s ním učím žít.

Při svém nedávném vysílání Dobrého jitra jsem s ním vstoupil i do rozhlasového studia. Řekl jsem si - proč bych v rozhlase nemohl mít batůžek já, když jeho nošení praktikují při svých cestách do jižních dálav i známí rozhlasoví čápi.

Do batůžku se mi vešlo všechno, co jsem si pro tříhodinové vysílání připravil, a to včetně ranní výživy. Přiznám se ovšem, že když jsem časně ráno vyšel z domu, připadal jsem si s batohem pořád ještě spíše jako turista, který se právě vydává někam na hrady. Ale vlastně ano, cestou do pražské hlavní budovy Českého rozhlasu jsem mířil na hrady, tedy - na Vinohrady.