Písničky do filmu režiséra Martina Friče U snědeného krámu, natočeného podle stejnojmenné knižní předlohy Ignáta Herrmanna, složil plodný Karel Hašler. Jeho pochod s názvem Když jsme byli v Itálii ve filmu zazpíval rytmistr Kyllian v podání Vlasty Buriana, který ho také nazpíval (pod názvem In Italien) za doprovodu orchestru R. A. Dvorského na gramodesky značky Ultraphon. Druhou Hašlerovu melodii Neplač, neplač v tomto filmu zpívalo dívčí Bajo-trio, na gramodesky ale natočena nebyla.

Do hlavní role nešťastného kupce Žemly režisér obsadil výborného Františka Smolíka, hlavní pozornost ovšem na sebe - jako obvykle - strhával Vlasta Burian ve vděčné úloze vojenského vysloužilce parazitujícího na dobráckém kupci. Není proto divu, že většinu filmových kritiků tehdy nezaujal ani tak uměřený Smolíkův projev, jako spíš "ucelený herecký výkon" Vlasty Buriana, který ovšem neměl tento komik možnost zopakovat již v žádné ze svých pozdějších filmových rolí.

Jako režisér byl Martin Frič podepsaný také pod filmem Život je pes, který přišel do kin jen o měsíc později. Hudbu k této komedii složil Pavel Haas a jedinou jeho písničku s názvem To nevadí, která v ní zazněla, mu otextoval jeho starší bratr Hugo Haas. I když na gramodesky se nedostala, srdce každého gramofonisty nepochybně v tomto filmu potěšily scény z prostředí prodejny gramodesek vyzdobené reklamními plakáty různých gramofonových firem.

Film Život je pes měl u diváků úspěch především díky hereckému výkonu Hugo Haase, který ztvárnil hlavní dvojroli hudebního skladatele marně hledajícího zaměstnání a současně jeho fiktivního strýce. Kritice ovšem neušlo, že Haasova komika již vykazuje zjevné známky rutiny a stereotypu (což konečně krátce předtím naznačil i jeho jednostranně zaměřený herecký projev ve filmu Načeradec, král kibiců). Diváci však filmy s Hugo Haasem v hlavní roli přijímali i nadále příznivě.

Tímto krátkým zastavením se u filmu Život je pes jsme ovšem časově o dva týdny přeskočili premiéru filmu Sedmá velmoc s Lídou Baarovou v hlavní roli novinářky. Do dějin českého filmu se toto špionážní drama nijak výrazně nezapsalo, kritika ocenila alespoň "jedinečné snímky bílých Krkonoš". Hudbu k tomuto filmu složil Miloš Smatek, jehož píseň V bílých horách (na text Saši Razova) vyšla na gramodeskách značky HMV.

O jeden týden jsme přeskočili i premiéru komedie Dobrý tramp Bernášek, natočené v exteriérech na soutoku Vltavy a Sázavy režisérem a zároveň autorem scénáře i námětu Karlem Lamačem. Ten se také obsadil do hlavní role neprůbojného úředníčka, který zčista jasna výrazně změní svůj způsob života poté, kdy vyhraje hausbót. V průběhu naivního děje (dobová kritika se k němu celkem oprávněně vyjadřovala vesměs velice ironicky), čerpajícího z tehdy již pohasínající popularity trampského hnutí, se z nesportovního a plachého starého mládence stává udatný muž vítězící nad gangem divokých trampů (vedených komikem Fandou Mrázkem) usilujících o jeho hausbót.

Prostředí Svatojánských proudů, hemžících se mladými lidmi z města vyznávajícími víkendový pobyt v přírodě, nabídlo prostor pro písničky Emana Fialy na text Jarky Mottla Tam někde daleko, Jen ty jediná a trampskou trvalku začínající slovy Marta, jó, Marta, tu zná celá parta. Všechny tři tyto melodie byly natočený na gramodesky: na značce Esta vyšly v podání populárních Setlerů, pro Ultraphon pak dvě z nich natočil R. A. Dvorský se svými Melody Boys.

Dva dny před svátky vánočními měly premiéru hned tři české filmy - v pohádce Perníková chaloupka žádné populární písničky nezazněly a z nenáročné komedie režiséra Vl. Slavínského Její lékař (v hlavních rolích s Hugo Haasem, Lídou Baarovou, Jindřichem Plachtou a Antonií Nedošinskou) zaznamenaly gramodesky značky Esta jen waltz Josefa Kumoka na text Saši Razova s názvem Člověk si má zavřít srdce na petličku - nazpívalo ho dívčí duo Pixová-Budíková. Další písnička Děvče, vem si za manžela jenom malíře, kterou v tomto filmu přednesl Hugo Haas, na gramodesky natočena nebyla.

Zbývá tedy již jen poslední film roku 1933, a sice melodrama s všeříkajícím názvem Srdce za písničku. U jeho námětu, scénáře, režie, hudby a textu všech písniček najdeme jméno jediného člověka, a sice všeuměla Karla Hašlera - ten v tomto filmu navíc stihl ztvárnit i hlavní roli ušlechtilého hraběte. Film Srdce za písničku se sice hemží ještě dalšími hrabaty, komtesami, kněžnami a bohémy, ale abychom nebyli nespravedliví, je třeba uvést i skutečnost, že do děje výraznou měrou zasáhli také prostí lidé - chudý hudební skladatel a básník.

Na gramodesky několika značek byly nejčastěji nahrávány dvě písničky z tohoto filmu: tango Oči klamné a fox-polka Proč si si s velice úsporným textem: Proč si si mně, moje milá, ach, namluvila kdysi, když si si to, moje milá, už rozmyslela kdysi. Pouze na gramodesky značky HMV byl natočen ještě foxtrot Kde jsi má neznámá v podání orchestru Dol Daubera a se zpěvem Jindry Lázničky. Dvě další písničky z tohoto filmu - Každý bohém na světe je rád a Víte, co je nového? (Míla si vezme Harryho!) - na žádné gramodesky natočeny nebyly.

Kromě těchto původních filmových písniček nechal Hašler ve filmu Srdce za písničku zaznít ještě svému valčíku Já za to má milá nemohu - ten ovšem vyšel například na gramodeskách značky Ultraphon v podání Slávky Grohmanové a Jindry Lázničky a za doprovodu orchestru R. A. Dvorského již v roce 1931.

Na další melodie z českých filmů se v našem seriálu dostane zase až počátkem příštího roku.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz