Hrdinové jsou výluční. Harold (Bud Cort) se totiž snaží uniknout z osidel své citově okoralé měšťácké rodiny, propadá samotářství a záchvatům bezcílného vykořenění, pozornost si zjednávaje jen morbidními nápady, jimiž šokuje své okolí. V rychlém sledu demonstrativně předstírá nejrůznější způsoby sebevraždy (od oběšení přes utopení až k sebeupálení či harakiri), aniž by vzbudil jakýkoli zájem své mondénní matky (Vivian Picklesová) - zato zpravidla vyděsí nic netušící dívky, matkou neúnavně zvané kvůli seznámení.

Teprve seznámení se svéráznou starou dámou Maude (Ruth Gordonová) změní jeho pocity i pohledy na svět. Nezvykle podnikavá Maude s oblibou jezdí v ukradených autech, vyznává bohémské postoje a v každém okamžiku osvědčuje smysl pro nevázanost. Ale žije stejně osaměle jako Harold - a právě sbližování dvou přízněných duší, které nenaruší ani obrovitý věkový rozdíl, tvoří ústřední osu příběhu.

Ashby zdůraznil běžnost a samozřejmost i těch nejkurióznějších situací (všimněme si Haroldovy soustředěné vážnosti, s níž podniká své provokující happeningy); toto ladění režisér úspěšně uplatňuje i v herecké modelaci, která se ovšem vyhýbá jakémukoli zlehčování. Některé výjevy se přesto ocitají na samém rozmezí: připomínám aspoň bravurně rozehrané vražedné šílenství, které má doložit, že mládenec není schopen nastoupit vojenskou službu. Ustavičně je připomínán princip hry, který ovládá jednání obou protagonistů, proto rušivě zasáhne, když je tato nevyřčená domluva brutálně porušena...

Úterý 4. 11. 2003 NOVA - 22.40 hodin

Hrají Helen Hunt, Bill Paxton, Jami Gertz, Cary Elwes, Lois Smith, Philip Seymour Hoffman, Alan Ruck a další.

Středa 5. 11. 2003 ČT 1 - 20.45 hodin

24. října 2001 zemřel filmový režisér Jaromil Jireš. Jeho posledním filmem se stal snímek Dvojrole s Terezu Brodskou v hlavní roli dívky, která žije díky dárcovství orgánu od starší ženy a operaci z oblasti sci-fi - jelikož se jedná o operaci mozku, který je oním "darovaným" orgánem. Toto dílo jako by prorocky předznamenalo mistrovu smrt. V listopadu 1999 postihla totiž Jireše osudová událost, která jeho život změnila ve dvouleté přežívání v naprosté pasivitě. Nezvládl řízení svého vozu a pár metrů od svého domu havaroval. Tři týdny bezvědomí a krev, která po nárazu zaplavila šedou kůru mozkovou, vykonaly své. Po té, kdy se Jaromil Jireš probral nazpět k životu, byl napůl ochrnutý, neschopen mluvy, četby, soustavných myšlenek, psaní, střídal nemocnice a později léčebny. K aktu posledního zoufalého pokusu lze přirovnat operaci, ke které byl odvezen v polovině října 2001 do motolské nemocnice. O pár dní později umírá.

Film působivě postihuje tehdejší sociální napětí, na dělnických shromážděních zaznívají slova o vykořisťování. Vidíme, jak se Reed nejprve angažuje jako novinář, zkouší žít v chudé rybářské vesničce, poznenáhlu však vstupuje na politické pole. Přátelí se s význačnými osobnostmi, třeba dramatikem Eugenem O'Neillem, kterého s potměšilým výrazem ve tváři a ironizující mluvou představuje Jack Nicholson, mistrně dosahující pouhým povytažením obočí a nasazením hlasu obdivuhodně plastické kresby. Beatty si kromě režie samozřejmě přidělil hlavní roli a s bodře optimistickým nadšenectvím zdůraznil zejména houževnatost a nezlomnost postojů. Reedovu partnerku Louisu, po krátký čas dokonce O'Neillovu milenku, v jehož hrách vystupovala, ztělesnila Diane Keatonová. Propůjčila jí horoucnost raných feministek, kolísajících mezi sebeprosazením a citovou příchylností.

Značná část vyprávění se odehrává v Rusku, kam se Reed i s Louisou přesunuli, aby společně přihlíželi zrodu nového světa po Říjnové revoluci, o němž doufali, že bude spravedlivější než ten, v němž dosud žili. V Americe se stává spoluzakladatelem tamější komunistické strany, byť se někteří kamarádi - včetně O'Neilla - domnívají, že podmínky v Americe se liší od ruských a že nelze uplatňovat stejný postup. Odjíždí znovu do Ruska, aby tam prosadil americký pohled na revoluci, avšak naráží na rozhádanou politickou scénu, kde se již prosazují diktátorské rysy. Varovně upozorňuje, že potlačování názorové plurality by mohlo vést ke konci revolučního vzmachu...

Rudí vcelku zdařile propojují společenský patos s melodramatickou linií, do níž se noří bouřlivé Reedovo soukromí. Beatty se až úzkostlivě vyhýbá jednostrannému nazírání: kriticky pohlíží na americké zápecnictví, kriminalizující jakýkoli pokus o změnu mnohdy již nevyhovujících sociálních pořádků, deziluzivně však glosuje i úzkoprsost bolševického vedení v Rusku (s Kameněvem v čele). Také pojetí jednotlivých postav prozrazuje snahu vyhnout se přímočaré, neřkuli plakátovité kresbě. Do vyprávění jsou navíc začleněny vzpomínky přímých účastníků dávných událostí, kteří se zamýšlejí nad tehdejším děním, mravy i ideály. Důležitou součástí příběhu je jeho výtvarné pojetí: mistr mezi kameramany Vittorio Storaro umně vytváří zešeřelé, jakoby zamlžené záběry, zdařile evokuje tlumenou barevnost velkoměstského ruchu v New Yorku i jakousi zaprášenost ruských stepí.

Pátek 7. 11. 2003 ČT 1 - 23.25 hodin

Sobota 8. 11. 2003 NOVA - 21.20 hodin

Protagonistou napínavého vyprávění je poněkud desperátsky vyhlížející detektiv (Nicolas Cage), jenž odhodlaně začne rozplétat tajemné zákulisní pikle, kdy se postupně ukazuje, že nic není takovým, jak se původně zdálo. Oceníme, že režisér nebuduje ústředního hrdinu jednolitě. Přibližuje jeho postupný osobnostní vývoj od vagabunda, jenž z drobných kriminálníků vymáhá "výkupné", jenž chová se hlučně a bezohledně, splývá s řvoucím publikem ovládán zprimitivnělými pudy (výmluvné jsou zejména jeho odpuzující smíchové reakce), až k člověku, kterého zaujme riskantní odkrývání pravdy natolik, až je ochoten nepodvolit se žádnému nátlaku. Cage se věrohodně překlenul od počáteční výrazové pitvornosti ke zklidnělému nadhledu.

Hadí oči se sotva zapíší do dějin kriminálního žánru, na to jsou příliš konvenční; pozoruhodné jsou jen některé inscenační okamžiky, zejména umístění důležitých postav do popředí rozvášněného davu, který přihlíží boxerskému zápasu. Zvládnutí masových scén, tvořících kulisu pro rozhovory i chůzi hlavních hrdinů (režisér volí dlouhé záběry, v nichž kamera pozvolna ujíždí před jdoucími postavami, zatímco za nimi se komíhají fandící davy), je příkladné a dosahuje zamýšlené sugestivity. Překvapí třeba jízda kamery nad hotelovými pokoji, jejichž dekorace nemají stropy, takže je lze bez problémů prohlížet... Tady všude De Palma osvědčil nepochybnou realizační obratnost, i když vylíčení samotného vyšetřování, ozvláštněné jen občasnou retrospektivou, se spokojuje s běžnými žánrovými klišé.