Morbidní humor provázející hrůzné vyšinutosti zajistil slávu Tarantinově "řezničině" jménem Pulp Fiction. Nyní můžeme spatřit režisérův nejnovější film Kill Bill, podobně jako pokračování Matrixu rozdělený do dvou odděleně uváděných částí. Po vypravěčské stránce dílo jistě ohromující: pečlivá, bezmála baletní choreografie šermířských soubojů (zvláště pak předlouhá scéna, v níž hrdinka oblečená do jasně žluté kombinézy zápasí s desítkami černě oděných protivníků) prozrazuje návaznost na snímky typu Tygr a drak, důležité jsou barevné kompozice, vycházející ze zabarvení oděvů, rekvizit i prostředí.

Tarantino se snaží v každém okamžiku dávat najevo, že brutální scény přesahují meze reálnosti. Konvence zvláště japonského comicsu jsou zřetelně patrny, navíc stvrzeny i animovanou vsuvkou o trudném dětství japonské šéfky podsvětí, které gangsteři zavraždili oba rodiče, a ona se vydala též na cestu pomsty, aby posléze stanula na opačné straně spravedlnosti než hlavní hrdinka, tvrdě trestající těžké provinění. V obou rovinách, hrané i animované, se uplatňují tytéž principy, třeba fontánovitě stříkající krev z utnutých pahýlů.

Ritualizace je všudepřítomná. Jednou staví na bizarnosti (sexuální zneužívání hrdinky, která po těžkém zranění leží v bezvědomí v nemocničním pokoji), jindy si pohrává s ohleduplností, pokud má být svědkem vražedného souboje malé děcko. Hned na počátku vyprávění totiž mstitelka navštívila jednu z žen, které se podílely na jejím trudném osudu, ale z ohledu na její dcerku obě sokyně zastavily mávání noži. Po tomto úvodním seznámení s tématem i poetikou příběhu vlastně následují dvě retrospektivy - nejprve připomenutí, co předcházelo hrdinčinu téměř smrtelnému zranění (pokusila se vystoupit ze zločinecké organizace a její svatba skončila masakrem), poté přichází ústřední bod, okázalé vyrovnání účtů s japonskou protivnicí. Nechybějí přitom ani vsuvky reportážního ladění poskytující diváku základní informace o příběhu i postavách.

Kill Bill, aspoň ve své první části, přitahuje i tím, že jeho protagonistkami jsou ženy, vyrovnávající se plně mužům a leckdy je svým umem a mrštností přesahující. Dokonce i hudební kapela hraje v ženském obsazení. Příznačné je, že Tarantino odsouvá jakoukoli psychologizaci postav. Herectví staví na výrazu navenek netečném, ocelově chladnokrevném pohledu, nehybné připravenosti k akci i jejím bleskurychlém provedení. Jakoby mechanicky vedená gesta i pohyby odkazují ke stylizovanému dění, v lecčems připomínajícímu posvátný, jakoby očistný obřad. Jenže celý příběh je více než nicotný, plně obětovaný vnějším efektům. Zdá se, že Tarantino se již ocitl v zajetí vlastního stylu. Rozpoznáme odkazy na hongkongské kung-fu filmy, japonská samurajská dramata i na italskou odrůdu westernů.

Hlavní hrdince vtiskla Uma Thurmanová až nadlidskou vůli, s níž ostatním vnucuje svá rozhodnutí (příznačné je to ve scéně s výrobcem mečů, který již dávno zanechal řemesla). Stejně kamenným, neprůhledným zřením se vyznačuje i Lucy Liu, představující japonskou šéfku podsvětí. V pokračování, které by mělo na plátna kin dorazit až na jaře příštího roku, by ústřední sestavu měly doplnit i dvě mužské figury včetně titulového Billa (David Carradine), od něhož prozatím slyšíme jen sametově měkký, ba konejšivý hlas a vidíme jen paže laskající zdobený meč.