Svůj koncert v Obecním domě jste začínali úsměvem, určitě jste spolu v šatně žertovali, jak to mají ve zvyku mladí lidé... To vždycky začínáte takhle zvesela?
Petr Maceček: S tím mládím nám lichotíte, někteří z nás jsou už léta otcové rodin. Náš průměrný věk je pětatřicet a samozřejmě existují mladší kvarteta, než jsme my. Ale k vaší otázce. Všechno záleží na atmosféře koncertu. V Obecním domě se nám dobře hrálo a byly to věci známé, takže jsme se mohli uvolnit víc, než když uvádíme v premiéře třeba novou skladbu a musíme se na muziku hodně koncentrovat.

Petr Maceček: Kolik smyčcových kvartet u nás působí, to sám nevím. Šest, sedm kvartet se hudbou skutečně uživí se vším všudy, další se o to pokoušejí. Dejme tomu, že bychom došli k číslu dvacet.

Petr Prause: Do kvarteta jsem pak přišel já na popud kamaráda Honzy, který se stal v roce 1997 novým primáriem kvarteta. Jestli jsme spolužáci? Nepamatuji se, že bychom se ve škole moc často potkávali, stydím se, ale vysokoškolský diplom jsem dostal, na rozdíl od Jana, který jej nemá. (smích)

Vladimír Bukač: Naše generační výměna neproběhla najednou, ale naštěstí postupně. Pan Talich starší s námi po tři roky hrál a svou pětatřicetiletou hudební zkušeností vlastně celý ten generační přechod pomohl překlenout.

Vladimír Bukač: Ve Francii jsme právě natočili několik disků se všemi kvartety Felixe Mendelssohna a byli jsme sami překvapeni, jak krásná je to muzika, snad se bude líbit i posluchačům. Kromě toho, Beethoven je už na tolika deskách! Proč investovat do něčeho, co bude na pultu ležet? Hledáme skladby, které jsou neprávem opomíjeny.

Jan Talich: Je zajímavé, jak všechna kvarteta, ačkoliv každé postupuje trochu jinak, se nakonec prosadí a najdou své místo na výsluní.

Jak jste postupovali vy? V čem byla vaše cesta jiná?
Jan Talich: Měli jsme přece jen lepší pozici než ostatní, protože jméno Talich každý zná, takže se od nás spíš očekávalo, jak se s tím vyrovnáme a byli jsme řadu let sledováni a poměřováni. Ale o tom jsem už mluvil, že nám to vlastně pomohlo.

Když se při koncertě podíváte do sálu, koho tam vidíte?
Vladimír Bukač: Střední a starší generaci, mladé tváře jsou víceméně výjimkou.

Měla jsem dojem, že kromě výchovy budoucích návštěvníků jste tím projektem sledovali ještě něco jiného: koncertovat častěji doma, být víc se svými blízkými.
Petr Maceček: Rodiny celkem bez reptání přijímají naše časté odjezdy. My na ně nezapomínáme a když v létě dejme tomu čtrnáct dnů hrajeme na festivalu v jižních Francii, jsou tam s námi.

Jan Talich: Bohužel, když poměřím příjem ze zahraničního koncertu s tím, co vyděláme doma, je v tom značný rozdíl. Doma bychom se těžko uživili.

Petr Prause: Mometálně mám velké dilema: Buď si koupím vlastní hudební nástroj, nebo vyřeším svou bytovou situaci. Hodnota kvalitních nástrojů totiž jde do milionů. Ne nadarmo banky a velké mezinárodní společnosti kupují nástroje jako své jistiny - kromě zlata a obrazů. Nedivte se tedy, že jen náš primárius má vlastní nástroj (z dílny Josepha Gaglianiho z r. 1780 - pozn. red.), my ostatní je máme půjčené z Muzea české hudby. Ovšem i mírné "půjčovné", což je vlastně pojistné, přijde každého z nás ročně na třicet tisíc.

Kdo hrál na ty nástroje před vámi?
Velcí mistři. Petr Maceček hraje na housle po panu Kosteckém ze Smetanová kvarteta, viola je po Janově otci a no já "zdědil" violoncello po Miloši Sádlovi, který s ním koncertoval padesát let ! Bral jsem ten nástroj do ruky s úplnou trémou...

Chápu. Každý nástroj má asi svou duši a čím je starší, k tím větší pokoře to hráče zavazuje... Jak je to v zahraničí ?
Vladimír Bukač: V Rakousku, v Anglii nebo Německu to funguje lépe.

Petr Prause: Protože jsou to bohaté země a ti, co mají peníze, uvažují jinak než u nás.

Jan Talich: Když se na ulici rozhlédnete, v jak drahých autech mnozí našinci jezdí, tak zase tak chudá společnost nejsme. Ale dnešní generace, která přišla rychle k penězům, není tou generací, která bude investovat do kultury. Kultura souvisí hodně se vzděláním. Proto se v duchu vracím stále znova k projektu výchovných koncertů a věřím, že nakonec se nám to povede. Dnes už víme, jak na to, jen kdyby se toho někdo schopný ujal.

To vám držím palce. Mladí lidé jsou na každém kroku vystaveni zbytečně agresivní hudbě, která působí negativně na psychiku mladého člověka. Je načase, aby vážná hudba byla více vnímána a šla nejenom do uší, ale i do srdce. Myslíte, že hudba má dnes naléhavější poslání než dřív?
Vladimír Bukač: Je to trochu složitější. Dneska vedle sebe existuje mnoho různých žánrů, jazzem počínaje a třeba folkem konče, nabídka je obrovská. Nemůžeme očekávat, že všichni budou poslouchat jen klasickou hudbu, to je nesmysl. Bylo by však dobré, aby si lidé uměli z té pestré nabídky vybrat skutečnou kvalitu.

Jan Talich: Mladí lidé podle mě nikdy moc nechodili na koncerty, snad ani za dob Mozarta, klasická hudba byla vždy záležitostí úzké skupinky posluchačů. To souvisí s lidskou psychikou i se společenským klimatem. Dneska se všechno drobí, písnička musí mít dvě, tři minuty, a pak rychle jiná - jak můžeme chtít, aby roztěkaná mládež vydržela sedět třičtvrtě hodiny a koncentrovaně poslouchat třeba toho Mozarta? To až ve třiceti, čtyřiceti se lidé zklidní, začnou víc číst a hledat jiné hodnoty. Myslím ale, že by bylo dobré, aby mladí nevyrůstali jen u komputerů a se sluchátky s hlučnou muzikou. Hudební výchova na školách je tristní záležitostí, takže mladí o nás bud neví, nebo se nás bojí. Úplně zbytečně. Chceme se s nimi setkat trochu dřív než až jim bude těch třicet, čtyřicet...

KVĚTA PROCHÁZKOVÁ