Snad je právě ona neviditelná, nenalezitelná lidská duše tím, skrze co na nás tak odlišně působí jednotlivá roční období. Ta působnost je paradoxně dána naším tělem, jeho spjatostí s přírodou. Víme, a kdysi jsme navíc i cítili, že podzim je přirozenou cestou k smrti - přinejmenším u mnohých rostlin a bezobratlých živočichů. V našich zeměpisných šířkách jsme smrtí možná měli spíše na mysli vymizení jejich živoucí podoby, neboť dech zimy lecjaký organismus usmrtí jenom tak naoko. Spíše jej umrtví či uspí jako Sněhurku či Šípkovou Růženku. Zeleň se v té době nezelená, žába po sněhu neskáče. A odtud už asi vedla podvědomá cesta k výhradně lidskému pocitu, že i člověk sám zemře jen zdánlivě, že umírání je cestou ke zrození, byť po nějakém čase. Ale protože ten "nějaký čas" je dlouhý a temný, nutně byl odlehčován termínovanými radostmi: od již zaniklého spontánního zvykosloví k přežívajícím "povinnostem" oslavy Mikuláše, Vánoc a silvestrovského slunovratu, vesměs dnů a nocí s původně duchovním obsahem. A už jsme u oné potřeby podzimního nasměrování mnohých z nás k zapomenutému vnitřnímu světu, které vrcholí štědrovečerní výpravou na Půlnoční i těch, kdož jinak do kostela nezabloudí, neb nemají proč. Čtenáře to jistě nemusí zajímat, ale i já sám jsem člověk nenáboženský. Ale přesto anebo právě proto tohle píšu.

Namísto původních zvnitřnělých radostí jásáme nyní jaksi zvnějšku. Stačí posunutí významu - a z původního dynamického obsahu slova pouť se stala statická nahromaděnost světských atrakcí, pokleslé zábavy a hudebního smogu. Cesta k vlastní duši se proměnila na únik před realitou. Obdobný, jako se děje v prostředí rozličných hnutí mnohdy až sektářské povahy, jimž propadají dnešní teenageři. Jsem vlastně rád, že se o nich zprostředkovaně dozvídám jak od svých studentů, tak od svých synů. Ještěže ti i oni se zabývají uměním, jež má alespoň v křestním listě rovněž osvobozující, neboť původně duchovní podstatu.

Byl jsem se ještě před Dušičkami porozhlédnout po jednom pražském hřbitově. Jsem ještě muž v plné síle, ale nadto jsem raději zůstal i obezřetným. Neboť jsem shlédl pozůstatky po narkomanech a tytéž ještě živé, na zpustošených hrobkách stopy zas po jakýchsi satanistech, či kýho čerta. Safra, říkal jsem si, ale co mají dělat, když u největšího pražského hřbitova vyrostlo, natěsnáno naň, další mamutí obchodní centrum, cosi, co jeho duchovní podstatu "pohřbilo" nejen opticky. Shodou okolností jsem shlédl televizní interview s tvůrcem - architektem tohoto velkého pomníku lidské malosti. Pravil k nám cosi v tom smyslu, že výhled z onoho paláce by měl připomínat výhled na zeleň amerického Central parku. Nikdo zřejmě neřekl jemu, že onou zelení je ale v tomto případě hřbitov, byť je v jedné české písničce metaforickým opisem nazván "zahradou zelenou". Říkám si: architektura je přece stále druhem umění. A umělecké tvoření je odjakživa vedeno podvědomou snahou přežít vlastní smrt. A tak zpátky k oněm narkomanům a satanistům: Není divu, že chybí-li dnes umění ona duchovní, potažmo mravní podstata, mohou lidé hledat svou duši i krkolomnou cestou nad propastí hrobu.