Vrindávan

Přecpaná kolektivní rikša klopýtá po výmolech do Vrindávanu. Právě tam, v hájích na břehu řeky, Krišna dováděl s pastýřkami a kradl jim šaty.

Vrindávan a jeho sto chrámů! Mnoho z nich poničili Mughalové a zdejší lidé za to nenávidí muslimy.

Ke vdovám v bílých sárí se připojily poutnice v červených nabíraných sukních z Rádžasthánu. Hrnou se do Góvindova chrámu z červeného pískovce, strop má připomínat květ lotosu. Ženám jsou vyhrazeny balkonky, hledí na ně uražené pastýřky, kterým vzal Krišna šaty, a plno živých agresivních opic. Pozor na tašky, a hlavně na brýle!

Vrindávan, dříve Brindávan, je městem vdov. Žijí v útulcích, zde vydržovaných oddanými Krišnovými stoupenci, a jsou odkázané na milosrdenství. Když manžel zemře, indické ženě končí život, hlavně bydlí-li na venkově. V minulosti, dříve než byl tento zvyk postaven mimo zákon, se od ní očekával obřad satí, tedy to, že vystoupí na manželovu pohřební hranici a v plamenech ho doprovodí na onen svět. Proč vlastně Protože ta, která přežije svého manžela, nese vinu za jeho smrt. Nemusela muže otrávit nebo jinak zavraždit, ale asi o něj dost nepečovala, patrně nevařila dobrá a zdravá jídla, trápila ho svárlivostí, kdo ví. Přinesla mu zkrátka smůlu. Obřad však nebyl popravou ani trestem, naopak. Přinášel očištění vdovy a celé rodiny od následku špatných skutků, třeba z minulých životů. Hinduisté věřili - a dosud mnozí věří -, že ovdovělá manželka, která podstoupí satí, je vysvobozena z koloběhu znovuzrození a dojde věčné blaženosti.

Žena rozhodnutá manžela přežít by se už neměla těšit ze života. Nosit bude bílé sárí, odloží všechny ozdoby a šperky, žít a jíst má odděleně a co nejskromněji. Svátky a veselice pro ni skončily. Rodině se stává zátěží, a pokud nechce rovnou umřít, bude nejlépe, když odejde.

U vchodu do chrámů, kde vdovy odříkávají své litanie, sídlí měniči peněz. Rupii rozdrobí na čtyři pětadvacetníky - každá nešťastnice by měla dostat stejně.

Ženy sedí na zemi v řadě, oblečené v bílém, mají oholené hlavy. Některé jsou staré, jiné docela mladé, děvčátka, ještě děti. Sedí mlčky, nežebrají. Někdy v chrámu dostanou najíst, ale většinou ne. Snaží se tedy sehnat práci, uklízejí v domech, chodí zpívat na bohoslužby. Ta, která vydrží zpívat určitý počet hodin, dostane hrst zrní nebo rýže. Ale zrní musí umlít na mouku, rýži uvařit...

Sedí tu stařenka, sotva se drží, klimbá. Dostane ránu holí, aby se probudila. Nic není zadarmo.

V drahém klimatizovaném kině promítají poslední hit, akční film s tanci a moderní hudbou. Řve to a burácí, už mám dost, chci ticho, ale na ulici a v hotelu to bude ještě horší. Ke všemu Jiří ztratil brýle, hledáme je mezi sedadly.

U východu nás osloví mladá žena a perfektní angličtinou se ptá, co se stalo. Evropanka v sárí, vedle ní manžel, pěkný tmavý indický muž. Ne, děkujeme, šlo jen o brýle. Nasednou tedy na motorku a jedou domů. Je neděle, vyšli si do kina, nejlepšího ve městě. Možná zajdou ještě do jídelny a kulturní program bude vyčerpán. Nevím, jak ta žena žije, zda má rodinu, jak vypadá její dům i denní program, ale bydlí zde, v tomto prostředí i podnebí, v tomto městě. Co pro mě je výjimečné, exotické, úžasné, ale i nesnesitelné, pro ni znamená všední skutečnost. Její osud mi náhle připadá děsivý.