V dubnu roku 1933 byla československým Ministerstvem obchodu povolena a se zpětnou platností od 1. ledna 1932 zapsána akciová společnost Ultraphon, která převzala veškerá aktiva a pasiva od firmy Ravitas, zakoupila značku Ultraphon a veškeré strojní zařízení továrny v Holešovičkách. V rámci racionalizačních opatření pak jako svůj první krok nová akciová společnost zakoupila za 17 000,- Kč stroj na broušení a leštění vosku (do té doby musely být vosky k broušení posílány do Německa) a zařízení na přetavování vosků.

Podnikatelské aktivity firmy rychle nabíraly na obrátkách: již na jaře roku 1933 převzal Ultraphon generální zastoupení berlínské firmy Telefunkenplatte GmbH a začal lisovat a prodávat gramodesky značky Telefunken, jejichž matrice mu dodávala za licenční poplatky mateřská německá firma. V létě pak Ultraphon uvedl na trh kufříkové gramofony montované z dovážených i domácích součástek a v reakci na zvýšení cel na dovážené ocelové jehly začal tento artikl odebírat od plzeňské firmy Sem - jen za rok 1933 se ocelových jehel značky Ultraphon prodaly 4 miliony kusů. Na podzim roku 1933 pak Ultraphon uzavřel s firmou Telefunken dohodu o propůjčení nové nahrávací aparatury, která umožnila výrazně zvýšit kvalitu nahrávaných snímků.

Nahrávky Ultraphonu byly v roce 1933 vymezeny snímky s matričními čísly 14584 - 14968, které byly lisovány na gramodesky s objednacími čísly zhruba od 10600 do 10780. Nahrávaný repertoár se oproti roku předchozímu nijak nezměnil, kromě dále jmenovaných interpretů se jako noví umělci objevili na gramodeskách této značky ještě recitátor Julius Poláček (snímky Zborov a Zem mluví), přední protagonisté Moderní operety v Praze Marie Kohoutová, Arno Velecký a Ludvík Letenský (Beguin bude tančit Praha-Karlín) a Míla Ledererová, členka pražského Osvobozeného divadla.

Největší odbyt pochopitelně zaznamenávaly gramodesky s nahrávkami běžných šlágrů. V květnu se například prodalo tisíc výlisků gramodesky s valčíky Kukačka kuká a Osamělá autorů Slávy Macha a Vaška Zemana, přes léto se zase prodalo více než šest tisíc výlisků valčíku Emana Fialy a Jarky Mottla Zapomeň, že už se loučíme, který zazněl v úspěšném filmu Pobočník Jeho Výsosti s populárním Vlastou Burianem v hlavní roli.

Zvláštní zmínku zasluhuje několik nahrávek, které svým charakterem z běžného repertoáru výrazně vybočovaly: v červenci natočil Ultraphon osm snímků s tenoristou Otakarem Mařákem (jeden z nich v duetu s Mílou Kočovou). Doprovodil ho na nich patnáctičlenný orchestr složený z členů České filharmonie řízený dirigentem Jaroslavem Řídkým. Na gramodesce s názvem Begegnung mit Masaryk pohovořil (německy) o osobnosti prezidenta T. G. Masaryka a o svých dojmech ze svého pobytu v ČSR právě zemřelý německý spisovatel a pacifista Jakob Wassermann. Dva vlastenecké melodramy s názvy Návrat Štefanikův a Poslední voják namluvil pro Ultraphon zpěvák, recitátor a spisovatel Max Stýblo.

Za největší senzaci ovšem byla prohlášena nahrávka rozhlasové hry Jana Grmely s názvem Požár opery, u které se teď krátce zastavíme, abychom ocitovali alespoň část značně sugestivního reklamního textu, kterým Ultraphon ve svém firemním katalogu představil její čtyři části (Slavnostní představení v opeře, Požár divadla, Město v plamenech a Zkáza opery): "10 minut vzrušení! Sensační hra, která vyvolala poplach u nás i v celé střední Evropě. Napínavá hra, o které psal tisk v Německu, Holandsku, Rakousku, Maďarsku a až v Indočíně v domnění, že v Praze hoří opera! První hra na deskách vůbec! (Hra měla by být ve všech školách jako učební pomůcka pro případ poplachu a k poučování dětí i dospělých.)

Poslední tóny arie z Rigoletta doznívají. Frenetický potlesk znovu a znovu propuká, aby odměnil tenoristu Berlíka za jeho krásný mohutný přednes a nadšení obecenstva vynutí si opakování - osudné tragické opakování.

Počáteční slova písně se rozstřikla hledištěm, ale rázem umlkají. Obecenstvo již neposlouchá. Sedadla se s rachotem zvedají - zmatek se vzmáhá. První příšerný výkřik zmrazil úsměv na rtech - ?Hoří.? Plameny šlehají na jevišti. Nic nezabrání panice, ženy naříkají, hrůzou šílená se směje děsivým smíchem, matka zoufale volá po dítěti, po synáčkovi. ruch se stupňuje, praskot páleného dřeva a dým naplňují divadelní prostory. Zachraň se, kdo můžeš! Pusťte nás... dusíme se... Budeme střílet... chaotická spleť výkřiků přehlušuje ředitelova slova a do nastalé tmy a kvílení raněných zaznívají vzdálené trubky hasičů..."

Nahrávka končí úplnou zkázou opery - jak nakonec uvádí autor výše citované upoutávky: "...v celé sugestivní síle hrůzy ničivého elementu ohně předvedlo nám Radio účinnou hru, která svého času vysílána, způsobila velký rozruch nejen u nás, ale i v cizině..."

O pravdivosti výše uvedeného reklamního textu lze ovšem - po vyslechnutí obou gramodesek - oprávněně pochybovat. Objektivně nejzajímavější je na Požáru opery pouze její první část, v níž zazněla téměř celá árie z podání Jana Berlíka (po tomto význačném českém tenoristovi jinak zůstalo jen velice málo operních nahrávek na gramodeskách značky Parlophon).

Úsilí akciové společnosti Ultraphon o neustálé zvyšování kvality snímků vedlo v roce 1933 ke zvýšení podílu gramodesek této značky na asi 36% z celkové spotřeby gramodesek v ČSR. Největší konkurenci představovala pro Ultraphon druhá domácí gramofonová firma Esta, která ovšem vzhledem ke svému výrazně "lidovějšímu" repertoáru nahrávek - a v neposlední řadě též díky nižší ceně svých gramodesek - zaznamenávala úspěch hlavně na venkově. (Ochranný svaz autorský této gramofonové firmě dokonce pohrozil, že pokud nezvýší cenu svých gramodesek z 12,50 na 16,- Kč, odejme jí repertoár autorů zastupovaných touto organizací.)

Za celý rok 1933 prodal Ultraphon cca 300 000 gramodesek, včetně snímků na levných etiketách Artona a Orchestrola. Nejméně šly na odbyt desky značky Musica sacra - objem prodeje této etikety se pohyboval kolem pouhých několika desítek kusů za celý rok.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz