Básník Jaroslav Horálek (ale též například pomocný dělník na stavbách, v jatkách, pracovník bezpečnostní služby v elektrárně Temelín), letos pětapadesátiletý, v žádném literárním slovníku nefiguruje. Přestože píše od šedesátých let, jeho knižní prvotina vyšla až letos zásluhou nakladatelství Karolinum a nese název Básnický deník.

Už samotný název odkazuje k zaznamenávání a časovosti; každá z básní také nese dataci, jazyk je strohý, osekaný, deníkovitě stručný. Ale nejedná se o utroušené zápisky, neboť cosi podstatného je v těchto verších skrze jazyk proseto a doloženo - i když autor sebeironicky namítne: "Vše co jsem napsal / nestojí za nic / Má to jen jednu hodnotu / Podle datování / si připomenu / dny měsíce a roky". Horálkův deník je vlastně jakýmsi volným průchodem, listářem vlastního osudu ("klouzáním v čase"), obsahuje verše z konce šedesátých let i z devadesátých; pijácká přímočarost ("báseň má mít / pointu hned z kraje") je občas líznuta něhou a tesknotou, bujarost se zase zadrhává o zub smrti a za slovy je stále slyšet ozvěnu zparchantělé normalizace jejích poměrů (rok 1981: "Už deset let nesmí mít poezie / Svědomí").

Jistě je možné v Horálkově poezii vysledovat "blízké" autory, poetiku věcnosti šedesátých let, ale třeba i Jakuba Demla (Šlépěje). Nicméně určitá zarputilá samorostlost a sveřepost je jen Horálkova. Vždyť nakonec sám vizionářsky dodává, že "Poezie je Bouda vandráka / Přístřeší toho / co nic nemá". A jak poznamenává v doslovu Básnického deníku Michal Novotný: "Nejlepší básně z této sbírky v sobě nesou tělesný pach a nezřízenou touhu po hořkosladkém. Jsou-li na světě básníci, jež inspirovaly víno, whisky, brandy, vodka (a ke každému z těchto nápojů by bylo snadné přiřadit nejednoho velikána), je Jaroslav Horálek básníkem tuzemského rumu."

Rozhlasový výběr z Básnického deníku Jaroslava Horálka nese název Poezie je bouda vandráka a doprovází jej vzpomínka - vzkaz autorovi Jana Halase.