46
vychází 3. 11. 2003

Titulní rozhovor

Adolf Born:
Opravdový umělec by tři tečky na plátně nevystavil

Ve vaší rodině někdo maloval?
Vyprávělo se o nějakém příbuzném, který prý maloval, ale jen amatérsky. Možná proto, nevím, byla rodina velkomyslnější k mému rozhodnutí být malířem. Nijak nadšení z toho nebyli a spíš je šokovalo, že se někdo může živit uměním. Oni by chtěli, abych se stal lesním inženýrem, protože být lesním inženýrem se považovalo za vrchol. Tenkrát vůbec byl takový kult lesa. Daleko víc se chodilo na borůvky, brusinky, houby, pro klacíky na topení. Lidé měli veliký respekt z hajného, vyprávělo se o soubojích hajných s pytláky, to už je dávno všechno jinak. Tak jako celé lidstvo neustále v úrovni padá níž a níž, ztratila se autorita mnohých profesí a úcta ke kvalitní práci.

Vysokou uměleckou školu jste studoval v padesátých letech, kdy jste museli poslouchat, že například impresionismus je úpadkové umění. Vadilo vám to tenkrát? Jak jste to snášeli?
Když si vzpomínám na spolužáky z Vysoké školy umělecko - průmyslové a potom z Akademie výtvarného umění, tak si myslím, že režim nemohl svést nikoho, kdo upřímně toužil po životě výtvarníka. I když se okolo nás odehrávaly hrozné věci, usmívali jsme se tajně, neboť veřejně to bylo nebezpečné, když nám byly čteny ze sovětských tiskovin odsudky malířů nám milých, jako byl Klee nebo Picasso. Spolužáci, kteří zvolili partajní cestu, nebyli vedeni jen ideovým zápalem - oni dobře pochopili, že i s menším talentem budou kráčet životem bez velkých problémů. Někteří pak byli velmi nebezpeční, jiní malinko tolerantnější.

Zkusme vystopovat cestu k vytvoření vlastního nezaměnitelného výrazového světa, jaký máte vy.
To musím začít zase od školy. Na vysoké škole umělecko - průmyslové panovala určitá řehole. Kreslili jsme portréty, dělali gypsové odlitky, což nás strašně nebavilo, ale uznávali jsme, že to musí být. Až potom doma jsme si zkoušeli věci, které šly ze srdce. Myslím si, že ten můj charakteristický výtvarný svět vznikal asi od mých šestadvaceti let, když už jsem byl po studiu. Tenkrát někteří lidé říkali: "No, je to takový jiný." Když někdo umí dělat portréty a dělá je celý život dobře, je to bezvadné, ale současný malíř většinou touží najít vlastní svět - třeba svět z několika čar a nebo svět typu Kamila Lhotáka, který objevil něco úplně nového - romantiku starých motocyklů, opuštěných fotbalových hřišť, dal romantiku tehdy moderním technickým věcem a vytvořil z nich kouzelný svět.

Povýší nebo zhodnotí se tím talent?
To určitě. Musí k tomu ale přijít nějaký impuls. Třeba Kamil sportoval, jezdil rád na kole a tímto "otevřeným okénkem" zahlédl v bicyklu i jiné půvaby. To se ovšem nosily na kolo golfky a plochá čepice štítkem dozadu, aby nebránila větru, zkrátka i oblečení mělo romantiku samo o sobě. U dnešních cyklistů si nejsem jist, jestli to není potápěč, který zrovna vlezl na kolo.

A kde byl váš impuls?
Hodně mě okouzluje historie. Máme to se ženou společné, ovšem zatímco ona zná každý letopočet a všechno má perfektně načtené, mě spíš zaujme konkrétní událost. Třeba Jindřich VIII. a jeho způsob, jak se zbavoval svých ženských. Já jsem přesvědčený, že kvůli tomu vytvořil anglikánskou církev, oni Angličané by se bránili, že to tak nebylo, ale já myslím, že ano, protože tak lidé postupují. Nebo náš "Zimní král", který přijel a hned zase musel utéct. Postava pandura Trencka, který byl oporou Marie Terezie. Vždycky si na to při práci vzpomenu a vytvoří se mi nějaký zvláštní obraz. Také to byly a jsou vjemy z cest. Když se v Řecku hýbou olivovníky, je možné, že za nimi je satyr. Já tomu věřím. Představuju si lidské vlastnosti a dávám je zvířátkům. Nic mi nebylo bližší než La Fontaineovy bajky. Když jsem dělal Tři mušketýry, musel jsem se podívat, jak vypadaly boty, jaký typ ostruh nosili, čím se lišilo oblečení kardinála od oblečení královského.

Ve všem je humor - někdy více, jindy méně.
Ale to nejde naučit. To je přístup k životu.

Vy jste romantik?
To ani tak necítím. I když obdivuju romantické malíře, třeba Caspar David Friedrich je jeden z mých oblíbených malířů, ale sám se nepovažuju přímo za romantika. Patří už k mému věku, že člověk je dojatý, když ve filmu zvítězí láska a dobro. Opuštěný klášter nebo hrad na mě silně působí a taky jiné věci si uvědomuju, takže vaše otázka mě vlastně přiměla, abych si poprvé připustil trochu romantický kabátek.

Možná hraje roli i to, jak chápeme slovo romantika. Pro mě to znamená také tajemno a s ním spojenou atmosféru.
Já jsem byl šťastný, když jsem mohl ilustrovat Poea. Každou větou dokázal vytvořit užasnou, "bojivou" atmosféru. Mám rád Christiana Morgensterna. Vůbec jsem měl štěstí, že jsem mohl ilustrovat autory, které jsem dávno miloval. Dickense, Dumase.

Pro vás, myslím, mají velký význam staré poctivé hodnoty a nesete si to už z mládí.
V umění to bez toho nejde. Mladý člověk je těžko zkrotitelný a čím je doba tolerantnější, tím je zkrotitelný méně. V čase, kdy na Akademii studoval třeba Mánes nebo Aleš, vytvářeli profesoři doktrínu, kterou bylo nutno respektovat. V duchu to samozřejmě nikdo nerespektoval a pak si vybral nějaký na tu dobu maximálně pobuřující námět, třeba Lumíra nebo něco takového. Stejné to bylo za nás. Ale ten "řemeslný" základ byl vynikající, adept malířství prostě musí vědět, jaký fald vznikne, když se skrčí ruka. Ze mě mluví staromilství, protože jsem staromilec. Já si myslím, že moderní doba nemá moc co nabídnout. Proč jsou lidé ochotni stát frontu na Švabinského? Protože v srdci každého opravdového milovníka umění je silná inklinace k mistrovství ruky. Nemohl bych připustit, že je cesta od Renoira ke třem tečkám na plátně. Ty mohou být výzdobou chmurných budov bankovních, kde přinášejí možná závan jiného světa. K ničemu jinému to není.

Někdo říká, že takové věci - tři tečky na plátně nebo prázdné plátno s názvem "Muž" vybízejí dívajícího se k vlastní představivosti a probuzení fantazie.
To mohou říkat, ale žádný opravdový umělec by tři tečky na plátně nevystavil.

Odmítáte, aby se vaše litografie vystavovaly v bankách. Nelíbí se vám banky?
Pravda je, že se na mě obrátili a já jsem říkal: "Nepřichází v úvahu vystavovat v bance. Tam chodí lidé kvůli jiným věcem než kvůli umění. Udělejte si krásnou výstavní síň a já tam budu rád vystavovat." Tak to udělala třeba banka ve Vídni, teď tam měli Chagalla a Javlenského. Když mají peníze, ať si vytvoří odpovídající prostor.

Co ve své tvorbě stavíte na první místo?
Ilustraci a volnou tvorbu, která osciluje mezi grafikou, pastelem, akvarelem, kvaší a tak dále. K tomu patří výlety do scénografie, k plakátu a samozřejmě animovanému filmu, který mě dost pohltil. On má schopnost přitáhnout každého výtvarníka, protože si všichni tajně představujeme, jak naše postavičky ožívají a to animovaný film umožní. Málokdo u něj zůstane natrvalo, přece jen je to týmová práce a i když jste v sehraném týmu, za chvíli toužíte po svobodě volné tvorby.

Myslíte si, že dnešní existující monarchie tyto hodnoty mají?
Ne. Největší ránu tomu zasadila anglická královská rodina.

Co vás láká do rakouských a italských Tyrol?
Je tam nádherně a hlavně tam právě přežívá čestnost lidí, o které mluvím. Také úcta ke kroji. Největší úctu ke kroji mají v Tyrolích a v Norsku. Tam se na svatbu oblékají do krojů a je v tom cítit, že si rádi vyvolávají obraz doby, kdy to bylo běžné. Donedávna se tam téměř nekradlo, když jste někde nechala hodinky, zůstaly tam. Dnes už to bohužel neplatí, protože s příchodem přistěhovalců přicházejí jiné zvyky.

Co Amerika, Anglie?
Po těch netoužím. Vůbec mě nelákají anglosaské země. Kdyby tam byla pěkná výstava, jel bych se na ni podívat, to ano. Ale když mám jet "domů", potěšit se a odpočinout si, pak Tyroly, Řecko, Turecko, Norsko, Holandsko.

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ