Životní osudy českého hudebního skladatele, dirigenta, fotografa a cestovatele Eduarda Ingriše (1905-1991) by vydaly na hollywoodský velkofilm. Nevěříte? Tak alespoň pár bodů z imaginárního scénáře: Mladík ze Zlonic u Slaného prchá z přírodovědných studií na konzervatoř, aby po pár letech zjistil, že o jeho "vážná" díla není zájem. - Nouzi zahání psaním písní pro revuální divadla. - Ve 23 letech se stává nejmladším dirigentem divadelního orchestru v Praze. - Jeho skladby jsou stále populárnější, zpívají je hvězdy ražení R. A. Dvorského, Tino Muffa či Járy Pospíšila. - Po válce opouští z politických důvodů republiku. - V Peru natáčí s cestovateli Zikmundem a Hanzelkou. - Prosazuje se v Hollywoodu, fotografuje pro New York Times. - Jeho hudba k filmu The Galant One je nominována na Oskara. - S Ernestem Hemingwayem spolupracuje na filmu Stařec a moře. - Přátelí se i s Thorem Heyerdahlem, po jeho vzoru vyplouvá na balzovém voru z Jižní Ameriky do Polynésie... A podobných kapitol by se jistě našlo mnohem, mnohem víc.

Před několika lety předala Nina Ingrišová rozsáhlý archiv svého muže do rukou Miroslava Zikmunda a tak není vyloučeno, že se dramatická životní dráha Eduarda Ingriše brzy opravdu dočká uměleckého ztvárnění. Na podstatnou část Ingrišovy pozůstalosti však už čekat nemusíme. Autor rozhlasového pořadu Fonogram, jakož i jeho publicistické verze, spolupracovník Týdeníku Rozhlas Gabriel Gössel totiž pro vydavatelství Radioservis připravil výběr z Ingrišových melodií v původních nahrávkách z let 1930-1944. Mezi čtyřiadvaceti digitálně ošetřenými písněmi sice překvapivě schází Ingrišův nejslavnější "populární" kousek, slavná Niagara (skladba nikdy nebyla na šelakové gramodesky natočena), ovšem na historické hodnotě cédéčka to nic nemění.

Pražská kapela Echt! patří k jistotám české klubové scény již pěknou řádku let. Původně platila jen za jednu z odnoží proslulé Hudby Praha - lídrem Echt!u je totiž odjakživa saxofonista Hudby Praha Karel Malík. Jenže v průběhu let získala Malíkova kapela možná větší proslulost, než jeho "mateřská" formace. V roce, v němž Echt! oslavil své patnácté narozeniny, vychází kapele první koncertní album. Je to logický vydavatelský krok: síla Echt!u je možná mnohem spíš v jeho koncertním nasazení a souznění s obdobně naladěnými, s půvaby jeho hořkosladkého pubrocku obeznámenými posluchači, než v nahrávkách. Záznam květnového vystoupení z pražského Paláce Akropolis nabízí nejen osvědčené písně ze všech tří studiových alb (Hořký pití, Smutný věci, Je mi krásně), ale i spoluúčast řady hostujících muzikantů, vesměs známých z předešlých obsazení skupiny, mj. violisty Plastic People Jiřího Kabeše nebo kytaristy Martina Růžičky (někteří další již přijít nemohli, např. Mejla Hlavsa, který se v Echt!u také na chvilku ohřál). Na vzhledu "výročního" alba se podstatně podílel i další z dlouholetých spolupracovníků Echt!u, výtvarník Karel Haloun, který celý buklet desky pojal jako 15. číslo periodika Echt! včetně hlavičky, poutáků, nejrůznějších rubrik, sloupku či rozhovoru s Karlem Malíkem.