Moje maminka měla nad svým pracovním stolem svoje oblíbené heslo: "Kdo opravdu chce, ten může." Vyrůstala jsem s tím poselstvím a snažila se je se střídavými úspěchy také naplňovat. Naučila jsem se cenit činy, nikoli slova. Vždycky mě překvapovali lidé, kteří svou energii věnovali především slovům a na činy už neměli energii. Je jich poměrně dost. O to víc je třeba obdivovat ty, kteří své záměry dotáhnou do konce. Dobrým příkladem jsou organizátoři festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.

Před nějakými šesti lety se rozhodla parta jihlavských gymnazistů (!) uspořádat festival dokumentárních filmů. Hlavní postava Marek Hovorka to dnes vysvětluje tak, že se chtěl hlásit na FAMU a potřeboval vidět co nejvíce dokumentů, nejlépe i s jejich autory. Festival se skutečně konal a vzpomínám si, že na něj tehdy přijeli snad všichni čeští dokumentaristé prezentovat své filmy. Skvělá atmosféra, plné kino, diváci se zájmem o dokument. Krásné. Marek Hovorka se pak na FAMU opravdu dostal, ale festival běžel dál. A každým rokem byl lepší, rozsáhlejší, zajímavější. Časem se stal soutěží dokumentů a teď se rozšířil o soutěž středoevropské kinematografie. Další důležitou postavou festivalu je jeho dramaturg Petr Kubica. Muž s ohromným přehledem o světovém dokumentárním filmu, který vždycky dokáže přivézt do Jihlavy filmy, které aktuálně hýbou světem. Pro většinu studentů FAMU i profesionálů je těch několik dní v Jihlavě nezastupitelnou možností k opuštění perspektivy malého českého rybníčku a nahlédnutí na dokument z většího nadhledu. Festival je sympatický svou neokázalostí, vrcholem společenského oblečení jsou džíny a svetr. Přibylo několik dalších kin, diváků neubylo. Po filmech se diskutuje a to na úrovni. Většinou chybí dotazy na veselé příhody z natáčení a na oblíbené barvy autora. Redaktoři magazínů o životě celebrit se do Jihlavy neakreditují. Účastníci se setkávají převážně v kině a ne převážně na večírcích. Součástí festivalu je Burza námětů, kde autoři prezentují své projekty producentům z významných světových televizních stanic. To vše vzniklo z jednoho nápadu mladíčků před maturitou. Každý světa znalý a zkušený odborník by jim v tu chvíli pravděpodobně řekl, že nemají šanci. V zemi, kde většina sponzorů preferuje sport a z kultury akce, kde se dá očekávat zvýšený počet hvězd, opravdu vypadá podobný nápad jako pravá utopie. A přece se to povedlo a festival už funguje sedmý rok. Pointa ovšem není v tom, že festival má zajištěné finance. Každý ročník znamená nový boj. Ale stále platí, že kdo opravdu chce, ten může!

P.S. Organizátoři festivalu ovšem používají jiné motto: "Myslet filmem!" Ale to je také hezké, že?!