Ginsbergovo Kvílení a následný skandální soudní proces, Ferlinghetiho sbírka Lunapark v hlavě, která postupně dosáhne nákladu milión výtisků, básníci, kteří odmítají své verše tisknout a chtějí je posluchačům za podpory jazzových skupin raději jen veřejně deklamovat... - do takové atmosféry vstupuje v roce 1963 sbírka nenápadného názvu a šestatřicetiletého autora nenápadného jména: The branch will not break, Tahle větev se nezlomí Jamese Wrighta.

James Wright se narodil v Martins Ferry v roce 1927. Jeho rodné Ohio, Středozápad se mu stává průmětem celé Ameriky a ta průmětem jeho duše. Zážitky z dětství zarámované hmotnou nouzí proletářské rodiny se promítají do jeho veršů jako stíny. Tak jako je básník doživotně poznamenán soucitem s malými, zklamanými a ukřivděnými, tak poslušen dobovému kontextu politické angažovanosti nenechá nit suchou na americkém establishmentu. Wrightovy levicové zahraničně politické názory směrují výhradně k frankistickému Španělsku. Zemi na Pyrenejském poloostrově objevil americký básník zcela nepochybně prostřednictvím Cesara Valleja a Pabla Nerudy, latinskoamerických básníků, jejichž verše překládal do angličtiny.

V roce 1948 využil Wright stipendia pro válečné veterány a začal studovat na proslulé Kenyon College. Akademické vzdělání přálo akademické poezii - tak i první dvě Wrightovy sbírky z konce padesátých let jsou klasicky rýmované, psané tradičním rytmem a zatížené rozvlněnými metaforami. Teprve sbírka Tahle větev se nezlomí, ze které v rozhlasovém miniportrétu přineseme ukázky, básníkův výraz pročišťuje, konkretizuje a svou sílu nachází tam, kde je nejintenzivnější: uvnitř obrazů, uvnitř slov; ne v nich, ale za nimi.

Wrightova hranice mezi temnotou a světlem je ovšem průchodná, porézní. Zatímco krok do tmy je pro člověka tak jednoduchý a samovolný, o cestu do světla musí bojovat, usilovat. Nejvděčnějším způsobem, jak ve světle alespoň chvilku posečkat, je mlčení a ticho. Zdá se, jako by Wright v zámlkách našel svůj osobitý výrazový prostředek. Nicméně ve svých dalších sbírkách - třeba Two Citizens z roku 1973 - popouští jazyku uzdu, takže výjimkou zde nejsou ani třístránkové, mnohomluvné básně. Ostatně už ve výboru moderní americké poezie Dítě na skleníku upozornil Josef Jařab, že Wright neměl k próze nikdy daleko: léta přednášel jako profesor na newyorské Hunter College dějiny anglického románu. V jednasedmdesátém roce přinesl svazek Sebraných básní autorovi oficiální uznání, když obdržel Pulitzerovu cenu. Zda to ale pro Wrighta znamenalo i zadostiučinění, je diskutabilní. Smyslem jeho tvorby bylo spíš "tiše otevírat dveře do neužívaných místností v našem vědomí".

James Wright zemřel v roce 1980 ve svých třiapadesáti letech: kritika o něm konečně přestala psát jako o "nadějném" autorovi, Wrightovo dílo se uzavřelo. Hovořit u stárnoucího samotáře o naději však nebyl nonsens: aby ale tuto naději mohl odkázat svým veršům, musel si ji - věren významu svého příjmení - odpracovat. Slůvko wright totiž v angličtině znamená pracovník, řemeslník, odborník.