Noé natočil svou výpověď v experimentálním klíči: divák záhy pochopí, že vyprávění se odvíjí odzadu. Na počátku jsou vylíčeny důsledky osudného činu, krvavá pomsta na pachateli brutálního znásilnění. Vyprávění se zvolna noří do událostí, které předcházely, až dospívá na samotný idylický počátek, na rajský poklid, který tak kontrastuje s peklem, v něž se události pozvolna a nezvratně zvrhávají.

Je pravda, že příběh samotný není nijak objevný: potrestání spáchaného zločinu vezmou do svých rukou ti, kteří oběti stáli nejblíže. Ale na syžetové konstrukci nezáleží. Režisér (napsal si i scénář) zkoumá každou z dvanácti epizod jako určitý stav lidského rozpoložení, jemuž odpovídá i způsob vyjadřování. Nejprve zastihujeme i kameru doslova roztočenou až na samou hranici srozumitelnosti zachycovaných obrazů, jak dokládá úvodní pasáž s uskutečněnou pomstou v gay-klubu Rectum.

Čím hlouběji vnikáme do přediva událostí a vzdalujeme se od výchozího (či ve výsledném kontextu konečného) bodu, tím víc se zklidňují jak mstitelé, tak vypravěčství. Kamera posléze téměř nehybně ulpívá na sledovaném dění, ať již evokuje bezmeznou lidskou bestialitu (pověstná scéna análního znásilnění otřásá i dívčiným přidušeným rykem, ne náhodou připomínajícím porážené zvíře) nebo láskyplné milostné hrátky. Noé fascinuje inscenační obratností i nezvyklou naléhavostí. Každou epizodu natáčel v bezmála jediném dlouhém záběru, jehož rytmus od chaotického těkání až k drtivé nehybnosti určoval výhradně pohyb kamery, s lehkostí zachytávající složitě komponované herecké akce.

Zklidňuje se i herecké pojednání: zatímco v průběhu msty ovládá zejména dívčina milence, marně svým druhem tlumeného, atak běsnivého šílenství, vypoulené oči i vybuzená agresivita dávají zaznít všem náchylnostem, dosud skrytým civilizační slupkou. Upoutá zejména Monica Belucciová jako okouzlující, svého půvabu si vědomá Alex, která netuší, jak osudným se jí stane setmělý podchod (a jak tupého, zřejmě homosexuálního násilníka rozvášní i její drahé šaty: nadává jí do bohatých děvek, chtěje tak ukojit nenávist k úspěšnějším lidem).

Důležitou součástí příběhu je i zvuková stránka: vyprávění začíná zdůrazněnými disharmonickými, monotónně se opakujícími tóny. Hlučnost až bolestivá, jakou se vyznačují skladby Thomase Bangaltera, se postupně ztišuje, zvláště když režisér zapojuje úryvky z klasických opusů. Neodvratnou přítomnost smrti navozuje především Mahlerova IX. symfonie, zvláště její závěrečné adagio, zatímco Beethovenova VII. symfonie A-dur (hřmící v samotném závěru) nastoluje "obraz bytostně šťastného člověka", jak ji kdysi popsal muzikolog Mirko Očadlík. Závěrečný pohled na slastně poklidné lenošení uprostřed zeleně pak probouzí vzpomínku na dávnější snímek Agnes Vardové Štěstí, známý jak z kin, tak z televizního uvedení.