47 |
|
Titulní rozhovor |
|
Miroslav Donutil: Když jste
v roce 1996 v brněnském rozhlase v režii Antonína
Přidala příběh o jazykových i jiných trablech
žáků newyorské Večerní přípravné školy pro
dospělé natáčel - Tyhle zkušenosti se samozřejmě daly skvěle zúročit. Ostatně pokud do role neprodáte to, co znáte ze života, pak role nepůsobí věrohodně. Když jsme s Provázkem jezdili po světě, nikdo z nás neuměl jazyky tak dokonale, aby se domluvil bez problémů. Často jsme se dopouštěli nějakých zkomolenin. Nejvíc se na tyhle cesty jazykově připravovali naši kluci z techniky. A když pak přijeli na místo, stejně to skončilo u vět typu - Haben Sie kladivo, bitte? Někteří už pak z toho byli tak tumpachoví, že zapomněli i na to, jak se co řekne česky, a uchylovali se k pantomimě i mezi sebou. Čím je vám postava pana
Kaplana blízká? Antonínu Přidalovi
se podařilo převést Kaplanovy jazykové karamboly
do češtiny díky tomu, že s jazykem zacházel
podobně jako malé děti: vanilka je pro pana Kaplana
"vonilka" a "pesíčci" na něj "skoknují".
Bez hravosti by se překlad neobešel. Uplatňovala
se hravost i při natáčení? Jakou roli přisuzujete
hravosti ve své práci a životě? Nevzpomenete si na nějaký
konkrétní případ, kdy vám hravost pomohla? Pokud role přijmete, musí vám být blízké všechny. Já v nich rozdíl nedělám. V současné době jsem obsazen do pěti her a ve všech se snažím hrát s maximálním nasazením. Jedna z mých nejzajímavějších hereckých příležitostí je Komik. Titulní role ve hře, která svého času vládla světové dramatice a byla napsána pro Sira Lawrence Oliviera. Je to opravdu nádherná postava, a přestože je její příběh tragický, je mi blízká - stejně jako celá Osbornova hra. Své bytostné komediantství neuplatňujete jen na divadle, ale také ve svých one man shows. V nich jste především velkolepým vypravěčem. Jaký pociťujete rozdíl mezi tím, když ztvárňujete dramatickou postavu, a tím, když bavíte lidi bezprostředně a jste s nimi v kontaktu tzv. "sám za sebe"? Zásadní rozdíl je v tom, že v divadle vyprávíte příběh prostřednictvím postavy, která je napsaná a daná textem, kdežto vystupujete-li sám za sebe, tak vyprávíte své vlastní příběhy či příběhy lidí, které znáte, a můžete si je uzpůsobit, jak potřebujete. Další rozdíl je ten, že zatímco v divadle máte ku pomoci kolegy, kteří s vámi vytvářejí dialogy, ve one man show se musíte spoléhat jen sám na sebe a na svůj dialog s publikem. Koncentrace musí být stejná, v show snad dokonce větší. Mé první představení tohoto druhu se ostatně jmenovalo - Furt ve střehu. Pořád se totiž musíte snažit, aby nepoklesla divákova pozornost. Když divákova pozornost opadne, musíte dělat vše pro to, abyste tzv. nahodil řemen. Není i Miroslav Donutil - vypravěč určitou maskou? Jak byste charakterizoval Miroslava Donutila bez jakýchkoli masek? Vaší otázce moc nerozumím. Při one man show jsem přece absolutně odmaskován. Vždyť to je co nejtěsnější povídání si s divákem. A navíc při tom vyprávím o sobě a o svých životních situacích. Myslím, že víc se odkrýt ani nelze. Ale je pravda, že když nehraju, nastává chvíle odpočinku. A ta je čistě má, mé rodiny a mých nejbližších. A v takové chvíli se chováte svobodně, nemusíte se na nic ohlížet, do ničeho oblékat, můžete být naprosto přirozený. Vnímáte rozdíl mezi "hraním" a "nehraním" jako překračování nějaké zřetelně vymezené hranice, nebo se tyto dva "stavy vaší existence" takřka neznatelně prolínají? Hraní od nehraní se musí od sebe oddělovat velmi zřetelně. Když nehrajete, odpočíváte, a to je úplně něco jiného. Vypuštění jakékoli koncentrace. Uvolníte se, je to jen a jen vaše chvíle. Při hraní se naopak musíte plně soustředit a koncentrovat. Zatímco se svým televizním talkshow Na kus řeči letos v prosinci končíte, rozhlasový Nedělní šálek kávy, vysílaný jednou za tři týdny na stanici ČRo 2 - Praha, si ponecháváte. Vypovídá to něco o vašem vztahu k rozhlasu? Můj vztah k rozhlasu je - ať to zní jakkoli pateticky - vřelý. S rozhlasem jsem začínal v Brně, kde jsem natočil řadu inscenací, čtení na pokračování, fejetonů a mnoho jiných literárních útvarů. V Praze v tom pokračuji. Rozhlas mi nabízí role, které bych třeba na divadle nebo ve filmu hrát nemohl. Má pravidelná relace v Českém rozhlase vlastně navazuje na to, s čím jsem skončil v televizi. Má ale trochu jinou podobu. Už to není ta zábava, kterou vyžaduje obrazovka. Při Nedělním šálku kávy si povídám se zajímavými hosty - především s muzikanty, kteří se věnují hudbě různého druhu. Vybírám je bez ohledu na žánry, které provozují. Mají možnost představit sami sebe i svou tvorbu. Posluchačům tak přibližuji lidi, o kterých sice vědí, které znají, ale o nichž netuší, jak žijí. Když jsem si otevřel vaše internetové stránky, zjistil jsem, že od 8. září do 30. října vystupujete šestnáctkrát mimo Prahu - a to od Košic až po Děčín. Nejste workholik? Ne, nejsem. Teď na podzim jezdím víc, protože nezkouším v divadle. V různých místech naší i Slovenské republiky je poptávka po mých vystoupeních dosti značná a již řadu let ji nestačím plnit. A protože mi teď vznikl prostor, snažím se vyjít žadatelům vstříc. Musím říci, že pro mě jsou tyto výjezdy další formou odpočinku. Když jsem v Praze, tak se na hodinu neutrhnu. Pořád je něco. Například dnes: sotva skončíme náš rozhovor, začne projekce Bankrotářů - nového filmu, ve kterém hraji. Od rána do večera mi skáče jeden bod programu za druhým. Když vyjedu - jako třeba nyní, kdy letím na pět dní do Košic -, mám celý den volno, můžu si dělat, co chci, splnit resty, přečíst, co jsem zatím přečíst nestačil, můžu se projít a večer se setkat s diváky, což je krásné. A druhý den mám zase volno a zase se vše opakuje až do večera. V Košicích budou slavnostně otevřeny Dny české kultury a těším se i proto, že tam máme velvyslanectví Horáckého knížectví a v restauraci, kde se nachází, proběhne koštování knížecího vína. Pak pojedu do tokajské oblasti za kamarádem panem Ostrožovičem, který tam to knížecí víno tvořil. Na východním Slovensku mám mnoho známých a lidí, které mám rád, takže pro mě je to v podstatě příjemný výlet. Jak svou funkci hlavy
Horáckého knížectví vykonáváte v Třebíči, která je jeho sídelním městem? Kde a jak si
nejlépe odpočinete? Máte nějaký oblíbený
recept na jejich úpravu? Líc je, že vás lidi poznávají, oslovují, zdraví a že to, co vám píšou, je většinou příjemné. Rub je, že ztrácíte soukromí. Když se ale léta snažím, abych byl populární a dělám pro to maximum, tak si potom nemůžu stěžovat na důsledky popularity. Nejdůležitější je to, že vás mají lidi rádi. Kolik dopisů týdně v průměru dostáváte? To vám přesně neřeknu. Nikdy jsem je nepočítal, ale přicházejí ve vlnách. Když se objeví něco nového se mnou v televizi nebo v kině, reagují lidi víc než před tím. Dopisy nechávám na hromádce, která roste, a když se objeví nějaká taková volná chvíle, jako teď v Košicích, pak si je vezmu sebou a na takových padesát odepíšu. Korespondenci tedy vyřizujete
sám? Těch met sice existuje spousta, ale nemá cenu je vyjmenovávat, protože jsem si vědom toho, že čím víc stárnu, leckterých už nemůžu dosáhnout. Ovšem pokud se naskytne nějaká příležitost, abych si rozšířil obzor nebo se posunul dál, tak ji bezpochyby využiju. Nedělám si ale iluze, že v tomto věku a kategorii lze dosáhnout víc. Herec, který by například chtěl - což by bylo možné považovat za metu -dosáhnout slávy za hranicemi, třeba ve Spojených státech, moc šancí nemá. To by tam musel žít, musel by se tam přestěhovat, zvládnout řeč tak, aby byla dokonalá, vstoupit do různých odborových svazů, dostat se do povědomí lidí - a na to už nemám ani chuť ani náladu. Jsem ostatně docela zvědavý, jak tam dopadnou Želary, film, ve kterém hraju a který je za Českou republiku kandidován na Oscara. BRONISLAV PRAŽAN Foto JARMILA KUTOVÁ |