Během své kariéry filmového dokumentaristy jsem se často setkával s věřícími lidmi. Jedni věřili v Boha, jiní v někoho jiného či v Něco, jedni tady na světě už byli a znovu se tu objeví, jiné čeká to lepší teprve na nebesích a už se sem nevrátí. Všichni se ale shodovali v tom, že v té své víře našli to, co hledali a že jim velmi pomáhá.

Ač sám církevně nevěřící, rád jsem mezi lidmi nábožensky věřícími pobýval, povídal si s nimi o životě a jeho smyslu. Vždycky mi připadalo, že kromě hospod nemá náš český nevěřící svět k svatostánkům věřících alternativy a není kde by se člověk se svými bližními scházel, "soudušil" a z plna hrdla zazpíval. A tak jsem se jako nevěřící přihřával u zdrojů jistot těch, co se s Pánem Bohem kamarádili a jako rodilý pesimista nasával z nakažlivě nevysychajících zdrojů jejich radosti ze života.

Nedávno mi jedna věřící Moravanka napsala: "...když přemýšlím o své víře v existenci Boha, tak si říkám, že to snad není jenom víra, ale skálopevná jistota..." Uvědomil jsem si, že teprve tehdy, když se víra přetaví takřka v jistotu, tak člověku skutečně pomáhá, posiluje ho v těžkých životních situacích a rozjasňuje mu život. Zároveň ovšem je v té jistotě také to zrádné a negativní, co víra do života lidí přináší. Ten, kdo je o své věci skálopevně přesvědčen, se často jen stěží vciťuje do mysli a víry druhého, jehož skálopevná jistota tkví v něčem jiném. A jelikož je na světě způsobů a předmětů víry nesčetně, pak mnozí její primitivní a k extrémům tendující vyznavači v sobě nemůžou a ani nechtějí najít dostatek pochopení a tolerance pro víru druhého. Pro smutné, někdy až apokalypticky tragické doklady této intolerance si stačí zapnout každý večer televizní zprávy. I na víru kupodivu platí - dobrý sluha, zlý pán. Vždycky jsem chvíli v šoku, když třeba východními filozofiemi ovlivnění, skálopevně věřící chladně řeknou, že lidi nemocní či neštěstím postižení si za to můžou sami, protože jsou trestáni za to, co dělali v minulých životech.

S obavami sleduju i vývoj světové politiky. Kdykoliv se politický názor či přesvědčení o výlučnosti národnostní, etnické či rasové příslušnosti začíná proměňovat ve víru (která je přece jen víc záležitostí emocí než rozumu), a tato víra se mění ve skálopevnou jistotu, kterou je nutné prosadit i násilím, tak na mě padá úzkost, že svobodě a demokracii začíná opět zvonit hrana.

Kdysi jsem si při mudrování o zlaté střední cestě napsal: "Všeho s mírou, i s každou vírou." Zdá se mi, že to platí v dnešním světě čím dál víc.