Před čtrnácti lety se všechny šablony politických dějů ve světě začaly prudce měnit. Padla železná opona, skončila konfrontace dvou velmocenských bloků, která po víc než čtyři desetiletí držela celý svět v křeči jaderného zastrašování, a věci se daly do pohybu. Demokratické svobody západní civilizace se zvolna přelily do postkomunistické půlky Evropy a ve světovém měřítku už nic nestálo v cestě procesům globalizace. Rok 1989 se zdál být historickým mezníkem pro celý svět.

Dlouho nebyl. Nebylo mu dáno předurčovat chod světa ani tak dlouho, jako ho třeba předurčovala Jaltská dohoda. Dnes se zdá, že jiné datum vzalo roku 1989 význam odrazového můstku k nové, lepší historii lidstva v jednadvacátém století.

Pro vládu Spojených států amerických se novým výchozím bodem pro psaní dějin stalo 11. září 2001 a hlavním cílem její politiky je od toho dne zajištění bezpečnosti Ameriky, a to vykořeněním terorismu vojenskou silou. Podpora amerického veřejného mínění této politice byla automatická, a proto se prezident Spojených států také dožadoval automatické podpory mezinárodního společenství. Měl ji ještě v Afghánistánu, ale válku s Irákem už světová veřejnost vesměs odmítla. Řada evropských politiků - někteří výslovně a rezolutně, jiní jen váhavostí svých činů - dali najevo, že nehodlají opustit kvůli následkům 11. září model světového vývoje vzešlý z roku 1989: model multipolárního společenství rovnoprávných států, spočívající na mezinárodněprávních principech vzešlých z dávného vítězství nad nacismem. Také odmítali pohřbít význam roku 1989 pro transatlantické vztahy. Pád železné opony umožnil budovat mezi sjednocující se Evropou a Spojenými státy rovnoprávné spojenectví a tito evropští politici byli a jsou přesvědčeni, že jedině budou-li moci v transatlantické souhře uplatňovat vlastní politickou filozofii a kulturu, budou spolu se Spojenými státy společně zvládat rizika nové doby, včetně rizik mezinárodního terorismu. Situace těchto dnů odhaluje, že primitivní silová strategie zvolená lidmi kolem Bushe nebo jím samotným podcenila rizika vojenského zásahu do tak složitých poměrů, jaké se skrývaly pod pláštěm Saddámovy tyranie. Žádný z cílů, kterých chtěl Washington dosáhnout vojenskou silou, dosažen nebyl, nebo aspoň ne úplně, a válkou Američané nebezpečí terorismu spíš zvýšili, a to nejen sami pro sebe. Tím méně chuti mají mnozí evropští politici k tomu, aby své země (a sjednocující se Evropu jako celek) zapojili do Bushova plánu, který se pomalu ukazuje jako nereálný.

Od obrazovky počítače mi padl zrak na International Herald Tribune. Jeden komentář je v něm nadepsán: "Je tohle konec Západu?" a druhý, hned pod ním: "Správná strategie pro Bushe, jak vybřednout z Iráku." V prvním komentáři se poukazuje právě na rozdílnost mezi evropskými politiky a současným Washingtonem v pojetí boje proti globálním rizikům, jako je mezinárodní terorismus, a ten druhý končí slovy: "Jediná naděje pro Irák a potažmo pro úspěch války s terorismem je, že Amerika bude svou moc uplatňovat v souladu se spojenci a s ostatními zeměmi, které mají zájem na míru a stabilitě. Jinak to opravdu dopadne tak, že čím budeme my Američané důraznější, tím víc budeme prohrávat."

Ta poslední slova jsou narážkou na povzdech samotného Donalda Rumsfelda, který v jakémsi materiálu, jenž měl zůstat utajen, ale nezůstal, podlehl na okamžik neúprosné realitě a dopustil se podobného výroku. O pár dní později už realitu znovu nevnímal a prohlásil, tentokrát veřejně: "Je lepší, když se střetáme s mezinárodním terorismem v Iráku než na americké půdě." Z toho mi přeběhl mráz po zádech. Rumsfeld si vůbec neuvědomuje, jakou škodu svými slovy působí americkým politickým cílům v Iráku. Jak mají Iráčané milovat jeho a Ameriku, když prohlašuje bez zábran, že mu víc vyhovuje válka s terorismem v jejich zemi než v jeho vlastní? Devastace Iráku musí Iráčanům ve světle takových slov připadat o to nezaslouženější a nespravedlivější.

Projevy podobné necitlivosti varují: Nedáme-li si všichni pozor, vznikne propast nedůvěry mezi dvěma světy: mezi západní civilizací a muslimskými zeměmi, které už stejně náboženští fundamentalisté přesvědčují, že boj Západu s terorismem je v podstatě boj s islámem. Nelze dopustit, aby se svět opět zformoval do dvou antagonistických táborů. Možná že ani není chytré, že v ohniscích napětí, jako je třeba Afghánistán, zjednávají pořádek především západní vojenské síly, dnes pod praporem NATO, že humanitární pomoc poskytují především západní humanitární organizace a že už se člověk dočte i to, že NATO by se mělo ujmout role pořádkové síly také v Iráku. Není jisté, že takové prosazování dominantní role Západu vzbudí sympatie u těch, jimž Západ pomáhá organizovat nový život. (Nebezpečné je to zejména tam, kde už dominantní roli Západu zažili.)

Lze tedy snadno rozumět tomu, proč evropští politici naléhají na Bushe, aby předal moc v Iráku co nejrychleji Iráčanům. Jenže, bohužel, není už tak snadné uvěřit, že to pomůže. Pro každého, i pro domácí politické veličiny, bude teď v Iráku těžké, ne-li nemožné, rozprostřít předivo moci po tak nábožensky, etnicky a politicky zjitřené zemi. Tim spíš, že tou budoucí mocí má být moc lidu: demokracie.

(4.11. 2003)