Legendární hudebník Eddie Rosner (někdy také Adi, v ruské transkripci též Edy) se narodil v roce 1910 v Berlíně jako Adolph Rosner židovskému obuvníkovi polského původu. Jeho dráha jazzového muzikanta prošla několika vrcholy, ale měla i velice strmé pády. Svého času se mu dostalo pocty vystoupit před samotným J. V. Stalinem. Rosnerovo jméno znal v SSSR již od počátku druhé světové války každý jazzový fanoušek a jeho gramofonové desky patřily mezi největší sběratelské trofeje. Přesto zůstával po dlouhá léta v nemilosti totalitního režimu, který ho po roce 1945 poslal do jednoho z nejhorších pracovních táborů souostroví Gulag a nakonec ho prakticky vyštval ze země.

Eddie Rosner se od mládí projevoval jako hudebně velice nadané dítě. Od šestnácti let studoval na berlínské konzervatoři hru na housle a zároveň občasně účinkoval jako trumpetista ve známých německých tanečních orchestrech kapelníků Marka Webera a Willyho Rosé-Petösyho. Na konzervatoři dlouho nevydržel: v roce 1929 nechal studia a přijal trvalé angažmá v orchestru Weintraubs Syncopators, což byl tehdy nejznámější a patrně také nejlepší německý jazzový soubor. V letech 1929-1932 s tímto orchestrem - pod řízením kapelníků Mitjy Nikische a Friedricha Holländera - nahrál řadu gramodesek. Dostupné diskografie uvádějí Rosnera jako trumpetistu na snímcích pořízených tímto souborem pro firmy Electrola a Kristall. Rosner hraje například i na gramodeskách s prvními nahrávkami písní z filmu "Modrý anděl", které za doprovodu Weintraubs Syncopators nazpívala představitelka hlavní role Marlene Dietrichová.

Slibnou kariéru Eddieho Rosnera ovšem v roce 1933 přerušil Hitlerův nástup k moci. Mladý hudebník se definitivně rozhodl opustit Německo poté, co jej v jednom berlínském baru bezdůvodně zmlátil příslušník SA. Původně se chtěl usadit v Belgii, ale kvůli problémům se získáním trvalého pobytu odjel přes Zürich a Prahu do Polska. Toto Rosnerovo rozhodnutí bylo poněkud překvapivé, zvláště ve světle skutečnosti, že jen o rok dříve mohl se souborem Weintraubs Syncopators odjet do New Yorku, kam byl tento orchestr pozván k hostování. Rosner navíc dokonale ovládal angličtinu a udržoval čilé styky s četnými americkými jazzmany (dopisoval si mimo jiné s bubeníkem Genem Krupou).

Podle některých pramenů se Rozner v roce 1934, když v Evropě hostoval Louis Armstrong se svým orchestrem, účastnil v Itálii soutěže trumpetistů. Pochopitelně ji vyhrál Armstrong, ale Rosnerova hra na Satchma údajně udělala tak hluboký dojem, že mu věnoval svoji fotografii, do níž vepsal "Bílému Louisi Armstrongovi". Rosner se mu prý revanšoval vlastní fotografií, na níž napsal věnování "Černému Eddie Rosnerovi".

Varšavský noční život ve třicátých letech minulého století nijak nezaostával za vídeňským či pařížským a Rosnerovi se jako jazzovému muzikantovi v Polsku velice dařilo. Se svým sedmičlenným orchestrem, jehož členy byli i někteří hudebníci, kteří s ním vystupovali již dříve v Německu (například bubeník Georg Schwartzstein a zpěvák Lothar Lampel), pořádal zájezdy po celém Polsku. V Lodži měl Rosner vlastní noční klub Chez Adi.

V roce 1938 se Rosner se svým třináctičlenným orchestrem vydal na turné po Evropě, během něhož postupně navštívil Monte Carlo, Paříž, Amsterodam a skandinávské země. Vrcholem turné bylo tříměsíční angažmá jeho orchestru v pařížském sále ABC, v němž vystupoval společně se známými francouzskými umělci (mj. Mauricem Chevalierem a Lucienne Boyer). V dubnu téhož roku také Rosnerův orchestr nahrál v Paříži čtyři swingové snímky na gramodesky značky Columbia (Harlem Midnite, Caravan, On the Sentimental Side a Let It Rain).

Po návratu do Polska Rosner opět vystupoval se svým orchestrem v četných varšavských nočních klubech. Jeho polský azyl ukončil 1. září 1939 vpád německých vojsk. Rosner chtěl uprchnout do USA, kde měl již domluvené angažmá v orchestru G. Krupy, Němci však možnost jakéhokoliv úniku z Polska po moři znemožnili. Rozhodl se tedy, že odejde do SSSR. Na cestu se vydal na kole, jen s nejnutnějšími osobními věcmi a se svou devatenáctiletou přítelkyní, zpěvačkou Ruth Kaminskou (velkou obdivovatelkou SSSR). Oběma mladým lidem se po dobrodružné cestě podařilo Polsko opustit a usídlit se ve Lvově.

Zde se Rozner s Kaminskou oženil a založil nový jazzový orchestr. Pravidelně s ním účinkoval v místní kavárně Bagatelle v estrádním programu sestaveném z amerických swingových standardů prokládaných striptýzem a vystoupeními žonglérů a komiků. Návštěvníci kavárny se rekrutovali hlavně z důstojníků Rudé armády a jejich paniček navlečených do nočních košil (koupily je od uprchlíků v přesvědčení, že jde o večerní róby). Zvěsti o výkonech Rosnerova orchestru se časem donesly až k prvnímu tajemníkovi běloruské komunistické strany P. Ponomarenkovi, velkému jazzovému nadšenci (příznivcem jazzu byl i jeho sekretář A. Abrasimov, pozdější sovětský velvyslanec v NDR). Po jednom vystoupení Rosnerova orchestru v Minsku zašel první tajemník do šatny za jeho kapelníkem a požádal ho, aby se ujal řízení nově založeného Státního jazzového orchestru Běloruské sovětské republiky. Rosner souhlasil - měl ale podmínku, že si sám vybere hudebníky, že mu nikdo nebude mluvit do repertoáru a že bude mít dostatek finančních prostředků na vybavení orchestru hudebními nástroji, uniformami a na ozvučení a osvětlení scény (vzhledem k tomu, že Rosner nemluvil rusky, bylo jednání vedeno přes tlumočníka v němčině a jidiš). Ponomarenko na všechny jeho požadavky přistoupil - a tak Eddie Rosner i jeho hudebníci unikli osudu tisíců dalších Poláků, které v roce 1939 Stalin poslal do některého z trestních táborů na dalekém severu.

Počátkem čtyřicátých let disponoval Rosner nejlepším a nejlépe placeným jazzovým orchestrem v SSSR. Byl bombardován žádostmi o vystupování v rozhlase a o natáčení gramodesek, dostal titul zasloužilého umělce a roční plat 100 000 rublů. Jeho žena pobírala odměnu 500 rublů za každý koncert při zaručeném minimu šestnácti koncertů měsíčně (jen pro srovnání - roční plat dělníka v té době činil 1500 rublů). A to zdaleka nebylo vše: v roce 1940 vláda Rosnerovi přidělila přepychové čtyřpokojové apartmá v moskevském hotelu hned naproti Kremlu s právem nakupovat ve zvláštních obchodech pro prominenty. Snad žádný jazzový hudebník na světě se nikdy neměl tak dobře jako Eddie Rosner v SSSR v letech druhé světové války. (Dokončení za čtyři týdny)

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz