Do českých kin přichází nový dokument Sentiment, věnovaný režiséru Františku Vláčilovi (1924-1999). Natočil jej Tomáš Hejtmánek, jenž se pokusil obhájit odlišný tvar vyprávění, než jaký známe z televizních obrazovek, ať již jde o repotáže, sběrné dokumenty či případně střihové pořady. Nechce totiž nic vysvětlovat, nikoho nechce vzdělávat, tím méně se vyžívat ve "veselých historkách z natáčení". Pokusil se Františka Vláčila, jeho umělecké vzlety i pády protkané alkoholismem, představit jinak, než dosud bývá obvyklé. Jinak, než jak Vláčila představily dokumenty z poloviny 90. (epizoda cyklu GENUS, střihový pořad Když režisér narukoval).

V roce 1997 začal slavného režiséra navštěvovat Tomáš Hejtmánek, začínající tvůrce, jenž na sebe už předtím upozornil snímky vytvořenými během studií na FAMU (například Jednou setinou - evokací osudů i díla výtvarníka Vladimíra Boudníka). Jenže dříve, než z dlouhých (a zvukově zaznamenaných) rozhovorů mohla vykrystalizovat filmová podoba, Vláčil zemřel. Teprve o několik let později Hejtmánek projekt oprašuje a dokončuje: přesvědčil totiž Jiřího Kodeta, aby se ujal Vláčilovy úlohy.

Kodet věrohodně postihl kolísající rozpoložení, hudravost i umanutost, s přerývaně frázovanou mluvou vplouvá do Vláčilových myšlenkových obzorů. Spolehlivě obepnul poslední fázi jeho duchovní integrity, rozkládané alkoholem i tělesným zeslábnutím. Kodet není nijak zvlášť Vláčilovi podobný; pokud se ovšem zahledíme na velký detail očí, náhle si uvědomíme, že jsou stejně zakalené a unaveně nepokojné jako oči Vláčilovy. Více než o Vláčilovi-režiséru se z filmu dovíme o Vláčilovi-člověku, s nímž nebylo snadné vyjít, který nakonec zůstává opuštěn a sám, vítaje přítomnost malého filmového štábu. Autenticitu, danou už výhradně přirozeným osvětlením bytového prostoru, podporuje i Hejtmánkova přítomnost mimo snímaný obraz; slyšíme jen nesmělé, ztišené repliky, pronášené s uctivým vykáním. Ale naštěstí - navzdory titulu - nikam nedopadne ani stín nějakého sentimentu.

Kromě staticky nasnímaných rozmluv, vibrujících mnoha významovými podtexty, režisér diváka zavádí na místa, která si Vláčil kdysi vyhlédl jako dějiště svých příběhů. Jejich nynější vzhled podkládá zvukovou stopou z přílušných filmů (tak si připomeneme Markétu Lazarovou, Údolí včel i Adelheid). Hejtmánek si zvolil převážně černobílý materiál a dva kameramany - Diviš Marek natáčel rozhovory, Jaromír Kačer se opájel krajinnými exteriéry. Oba dodrželi sjednocující výtvarnou koncepci inspirovanou samotným Vláčilem: v bytě si všimneme umných zátiší, sychravé počasí umocňuje siluety holých stromů v holé scenerii, rozbahněná půda i zdevastované objekty jako by evokovaly všudepřítomný rozklad a zmar někdejší velikosti.